Mlha
Headless
Založen: 18. 08. 2005
Příspěvky: 2
|
 Zaslal: čt srpen 18, 2005 8:07 pm Předmět: Mlha |
 |
|
Bylo již pozdní odpoledne a slunce se pomalu schovávalo za horizontem. Rybáři začali připravovat své sítě na zítřejší lov.Noční dravci se začali pomalu probouzet k životu. Za to ve Spolku bylo téměř pusto. U obrovského stolu seděli pouze tři lidé. Nebylo už skoro vidět a tak jeden z nich zapálil svíčku. Byl to Josef. Naproti němu seděl Last a vedle něj nějaká dívka. Na stole několik číší a láhev vína. Celému tomu pohledu dominovalo pečené sele.Uslyšeli bouchnutí dveří a tak se otočili tvým směrem.
" Zdravím tě, příteli . Přisedni a nalej si a jez, nestyď se!",pobídl tě Last. Všiml si, že tvůj pohled upoutala mladá cizinka.
" ...a jo, jo. Tohle je Mlha. Říkám jí Mlha. Její jméno se nedá vyslovit, tak jí říkám Mlha. Jo to už jsem říkal.", pokračoval.
" Vzpomínáš si jak jsem se tenkrát ztratil, když jsem se vydal na pomoc Dixovi? Dlouho jsem bloudil v Mlze a slyšel jsem divné hučení stromů. Bylo to jako slova, ale nikde nebyl jediný strom. Po nějaké době, nevím snad to byly týdny, možná roky, ale možná jen pár vteřin. Čas tam pozbýval jakéhokoliv významu. Čím déle jsem bloudil, tím byl ten hlas silnější a naléhavější. Přesto mu nebylo rozumět. Vyčerpán a vyděšen jsem došel ke vstupu do nějaké jeskyně. Skála ve které byla, byla rudá jako krev."
Napil se a pokračoval.
"Když jsem tam vlezl, měl jsem šílený strach, ale byl jsem příliš unaven. Padl jsem na zem a usnul.Byla mi hrozná zima. Ta nenechá dlouho spát nikoho, nebo nechá, ale navždy. Vstal jsem a vydal se hlouběji do jeskyně. Světélko na konci tunelu bylo už veliké sotva jako holubí vejce a po chvíli zmizelo úplně. Ale světla neubývalo. Naopak přede mnou bylo světla, čím dál víc. Dokonce bylo i tepleji. Šel jsem tedy dál. Najednou ze tmy za mnou něco zarachotilo. Možná to byl jen uvolněný kámen, ale v těch krajích a v té všeobklopující mlze, nerachtají ve tmě uvolněné kameny. Nikdy to nebývají jen kameny. Zrychlil jsem. Skoro by se dalo říct, že jsem utíkal. Vlastně jsem opravdu utíkal. "
Usmál se.
"Doběhl jsem až do ... Nikdy jsem nic takového neviděl...doběhl jsem do obrovské jeskyně. Všude po obvodu byly další a další tunely. Stejné jako ten, kterým jsem právě přiběhl. Zastavil jsem se. Přede mnou bylo veliké lávové pole s ostrovem uprostřed. Z mého pohledu na něj nevedla žádná cesta. Na ostrově bylo něco... něco jako velké stříbrné vejce. Jasně zářilo. Jenže než jsem si stačil cokoliv myslet, nebo se jen podivit nad tím, co vidím, tak se ten zvuk za mnou ozval znovu. Co se stalo nedokážu popsat. Otočil jsem se. Viděl jsem vchod do tunelu, vlevo od něj jiný vchod do tunelu a v pravo taky. Nestál jsem od nich dál než na deset metrů. Nikde nic. Pak se na mě ze vzdálenosti asi 15ti centimetrů podívali dvě obrovské zelené oči.Současně jsem cítil jak mě něco velice silně sevřelo. Pak se ty oči vzdálili natolik, že jsem za nimi dokázal zaostřit i hlavu. Vzduch přede mnou rozechvěl její rozeklaný jazyk. Byla to obrovská kobra. Roztáhla svůj vějíř na krku ve výstražném gestu. To vůbec nemusela. V tu chvíli jsem už měl naděláno v kalhotách. Celé se to odehrálo v takovém mžiku, že to vypadalo, jako by mi vylezla z kapsy. Sevření povolilo a já spadl na zem. Pokusil jsem se z hluboka nadechnout a rozkašlal jsem se. Celé to neustálé naléhavé hučení a nářek jakoby utichlo a já začal rozumět slovům. Ten hlas doléhal k mým uším, přesto nikdy nikým nevyřčen. "
"Vlkovi nemůžeš pomoci. sám si musí vybojovat své místo ve smečce. Proto je vlk. Nyní znáš, co jsi chtěl znát."
Zvedl jsem hlavu. Tam kde byl had, teď stála krásná, mladá, dívka. Její tělo zahaloval jen nějaký závoj, který možná dělal vše, kromě zahalování. Sklonil jsem svůj pohled. Jsem kněz a mé oči by neměli spočívat na něčem tak.....krásném. Aniž by pohla brvou hlas pokračoval:
" Již tedy znáš co jsi chtěl znát, bohužel jsi poznal i něco, co jsi poznat neměl. A proto zemřeš!!!"
" Cítil jsem jak se kolem mě obtáčí mohutné hadí tělo. Ještě jedno zlověstné zamávání jazyku. Strach ze mě přímo pršel. Natáhl hlavu dozadu připraven mě jedinou ranou zabít. Požádal jsem Aethana o milosrdenství v podobě rychlé a pokud možno bezbolestné smrti. V tom jsem uslyšel jakoby se ze stěny uvolnilo několik kamínků. Prudce jsem s sebou trhnul a to mě probudilo. Byl jsem nedaleko vchodu do jeskyně. Venku byla tma. Jako vždycky. Stále stejná bílá tma. Byl to jen sen. Byl to jen sen, Laste. Další noční můra. Byla mi hrozná zima. jestli mě nezabije had, tak zima určitě. Proto jsem šel dál do jeskyně. Chtěl jsem jen zjistit, jestli uvidím světlo. To rudé teplé světlíčko. Nebylo. Po pár metrech jsem zakopl o nějaký kámen a dopadl na hromadu suti. Cesta dál byla zavalená. Chvíli jsem ležel bezmocně, tak jak jsem dopadl. Z tohohle nevyváznu se zdravou kůží. Na pokraji sil, bez ničeho. Hladový a nevyspalý. Spánek tu byl spíš trestem než odpočinkem. Ležel jsem a pomalu přicházel o smysly a snad i o rozum. Po chvíli si oči přivykli na tu tmu a mě se zdálo, že přede mnou něco slabě svítí. Natáhl jsem tím směrem ruku přesvědčen, že narazí do zdi. Ale nenarazila. Víc jsem se natáhnul dopředu a stejně nic. Namáhavě jsem vstal. Rukou nataženou před sebou jsem se snažil najít cestu. A opravdu našel. Byla jen velmi krátká, za to se však několikrát stáčela vpravo i vlevo, proto nebyla vidět. Dovedla mě do malé místnůstky. Byla to hrobka. uprostřed místnosti byl sarkofág. Nad ním ve dvou výklenkách zářící krystaly, které svou krvavě rudou září osvětlovali celou místnost. Kámen jímž byl sarkofág uzavřen byl prasklý a jedna jeho půlka se povalovala na zemi vedle něj. Asi bude vykradená.S vypětím všech sil jsem odsunul druhou půlku kamené desky, která s těžkým zaduněním dopadla na zem. V kdysi bílé látce leželi něčí ostatky. Asi musel být něčím významný, když má takovou hrobku - napadlo mě. Odhrnul jsem ji. Ležela tam kostra s jakýmsi amuletem na krku. Vzal jsem jej do ruky a lebka se při tom odkutálela stranou. Palcem jsem se pokusil setřít nános prachu a podívat se. Musel jsem jít blíž ke rystalu. Musel již svítit velmi dlouho, neboť jeho světlo už vůbec nebylo jasné...."
"Prosím tě, zkrať to. Děláš z toho děsný dráma.stejně jseš tu, tak víme, že jsi přežil", neudržel se Josef.
"Počkej, nepřerušuj mě.", odvětil Last
" ...natáhl jsem se blíž ke krystalu a podíval jsem se....byl to odznak Spolku!!! Podíval jsem se na kostru, na krystaly, na amulet. Na kostru, na amulet, na krystaly. Popadl jsem ten kus látky, ve kterém kosti leželi, udělal z něj ranec a přehodil si ho přes rameno. Z výklenku jsem sebral jeden z krystalů a dal se na rychlý odchod. Zlověstné hučení náhle ustalo a já jsem uslyšel zvuk, jako by se ze stěny uvolnilo několik kamínků. Jenže...zrychlil jsem a kdybych měl jen trochu víc sil, tak bych i běžel.Venku před jeskyní se mi podlomily nohy. Upadl jsem. Pomalu jsem zvedl hlavu a rukou se chytl opodál ležícího balvanu. Přitáhl se a sedl si. Opřel jsem se o kámen a z krku sundal svůj odznak. Držel jsem ho v pravé ruce. V levé jsem držel stejný,avšak mnohem starší. Zub času se na něm podepsal. Je to zvláštní. Spolek přeci nemůže být tak starý. Otočil jsem hlavu směrem k jeskyni. Nebyla tam. Ani jeskyně a ani skála. Na podobné věci jsem si v mlze již zvyknul. vyčerpáním jsem znovu usnul, nebo jsem možná omdlel. Každopádně jsem měl ještě několik zlých snů ze kterých jsem se probudil v Jhelomském přístavu, nevěda, jak jsem se tam dostal. Vím jen, že před tím jsem mluvil s Murmou, mým mistrem. Dal mu odznak a požádal jej, aby tě vyhledal Josko."
"Jo,jo, to je pravda. Jednou ráno jsem málem přizabil jednoho staříka a ten mi dal váček s tím, že jsem ho ztratil. V něm byl ten odznak. Dal jsem ho Hellmasterovi.", přitakal Josef.
Kněz se napil a pokračoval.
" Sešel jsem se s Hellmasterem a přemýšleli jsme společně, co dál. A jak je možné, že jsem nalezl, to co jsem nalezl. Nenapadl nás lepší způsob jak to zjistit, než že přivedeme ostatky zpět k životu a nositele amuletu se prostě zeptáme. Jak jsme se domluvili, tak jsme i udělali a to je ONA..."
Ukazuje na mladou dívku, která tě zaujala hned po té, co jsi vstoupil.
"Mlha."
" Jmenuji se Iliesíje Na Groni Mur Níja.", řekla dívka.
" Ale mé jméno jen tak nevyslovíš, říkej mi tedy Mlho."
Usmála se na tebe.
Pepek si nalil další číši a rázně jí do sebe zaklonil jako opravdový nefalšovaný vinařský barbar. Říhnul si a zeptal se.
" A co s ní jako teď chceš dělat? Jí jako zase zabijete?"
" U Aethana, ne!" Zděsil se Last. " Vyzná se v alchymii a zdá se že do jisté míry vládne i magii, kdyby jí někdo z našich mágů pomohl a něčemu přiučil, mohla by být velmi užitečná. Navrhuji přijmout ji mezi nás. Koneckonců svůj odznak už měla, tak bychom jí ho jen vrátili...Kromě toho se mi zdá, že nám může povědět mnohem víc."
Mlha sáhla někam do záhybů své róby a podává ti lahvičku s dobře známým tmavě modrým roztokem.
" Mohu Vám namíchat kolik budete chtít. Stačí jen přinést suroviny a káď, můj pane.", usmála se ještě víc.
Kněz povstal.
"Navrhuji proto přijmout Mlhu za členku Spolku, kam jistě patří..."
_________________
Obraťte se na mě pokud budete potřebovat umíchat nějaké lektvary. Stačí přinést potřebné suroviny  |
|
FAQ
Hledat
Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny
Registrace
Nastavení
Přihlásit, pro kontrolu soukromých zpráv
Přihlášení
