Fórum Spolku

Anaxarae · Zaslal: pá září 17, 2004 8:51 pm Předmět: Anaxarae

Anaxarae se posadila bezmocně na zem u cesty a oči se jí zalily slzami.
Co jen budu dělat, pomyslela si a zavzpomínala.

Od doby, kdy se probudila na chladné a studené zemi si nemohla vzpomnenout kdo je ani jak se jmenuje - nechávala si proto říkat jen Ana. V dole kopala, protože jí někdo prozradil, že jen tak jí propustí, když jim vykope dostatečnou zásobu železa a dá jim peníze. Nikdy přesně nezjistila, kdo jsou Oni, ale neptala se. Přijmula úkol a dovedla ho do konce. Když jí pustili, byl to nádherný pocit... tak nádherný, že si myslela, že krásnější snad už nikdy nezažije. Ocitla se v místnosti, kde byly vidět všechny hvězdy světa, jejich jas jí celou obklopil, její oči zářily jako hvězdy a připadala si jako princezna.
Když před sebou uviděla stát tu majestátní sochu, v žilách jí pulzovala zcela nová krev. Byl to neuvěřitelný okamžik a ještě neuvěřitelnějším se stal, když k ní sestoupil Ten, kterého bude do své smrti bezmezně milovat.
Sestoupil k ní Xaraus - Bůh a ačkoliv jej viděla poprvé, hned věděla, že mu bude oddána celým svým srdcem. Promluvil k ní a hlas měl tak líbezný, tak nádherný, že její srdce tančilo touhou ho poslouchat.
"Anaxarae, staň se kněžkou mého lidu a žij v míru, dokud sama budeš chtít. Nabízím Ti život tak dlouhý, jak si budeš přát. Chtěl bych, abys stála po mém boku, už proto co jsi, ale i proto, jaké máš srdce."
Chtěla se ho zeptat, co ví o její minulosti, ale neměla slova - a později již nebyla chvíle se vracet ke starým ranám, ačkoliv času měla opravdu požehnaně.
Jeho nabídku přijmula - stala se Velekněžkou Boha Xaraa, jeho nejbližší přítelkyní lidského rodu, rádcem a jeho milovanou. Ani neví, jak dlouho takhle "žila". Sto let, dvě stě? Než se stala ta hrozná věc, bylo vše v pořádku. Ona už se nestarala o svou minulost - jmenovala se Anaxarae. Láska a služby prokazované jejímu Bohu pro ní byly nejdůležitější a to stačilo.

Anaxarae se rozplakala, nemohla se udržet. Seděla u silnice, plakala a slzy jí stékaly po tvářích. Proč, můj milý? Proč jsi mě opustil? Jak jsi mě tu mohl nechat samotnou? lkala a ani se nesnažila si slzy utřít. Potom se znovu ponořila do nedávné minulosti.

Ale jak to tak bývá, nic není nikdy dokonalé. Když jednou přišla za Xaraem, prostě tam nebyl. Volala jej, hledala, ale zmizel. On i jeho lid zmizeli a ona dosud nechápe, proč. Cožpak udělala něco špatně, že ji opustil? Spolu s jeho zmizením se jí vrátila smrtelnost a všechny schopnosti, které jí daroval, zmizely. Neuměla vůbec nic, byla slabá jako dítě a měla zmučenou duši. A tak bloudila bezcílně světem a byla připravená zemřít.

Anaxarae se zadívala do dálky, kde viděla za vodou město na ostrově. Zrovna přemýšlela o tom, jestli ji Smrt konečně vysvobodí, když vedle ní zastavil jezdec na koni.
"Madam, neměla byste zde takhle sedět, jezdí tu lupiči a vrazi," pronesl s přehnanou starostlivostí mladý bojovník.
"Jen ať přijdou.. smrt by byla příjemná.." její hlas zněl studeně jako ocel.
"Madam prosím, pojeďte se mnou. Odvezu vás, kam jen budete chtít. Jen tu neseďte a nemluvte o smrti, prosímvás." Mladý muž měl o ní asi opravdovou starost. Ostatně, proč ne? Může najít jiný, příjemnější způsob smrti. Nějaký, který nebude tolik bolet, jako smrt od vrahů.
"Dobře tedy," kývla. "Chtěla bych jet támhle, do Jhelomu. Dlouho jsem tam nebyla." Vlastně asi sto let, pousmála se v duchu. "Odvezeš mne tam?"
"Ale jistě, madam. Vyskočte si na koně." Když to udělala, vyskočil za ní.
Vyrazili na cestu a jeli dlouho a dlouho... plavili se lodí a při tom všem jí mladík jménem Ardonis vyprávěl mnoho historek, šťastných i smutných.. A právě díky němu pochopila, že chce dále žít, žít jako člověk. Když se pak loučili, zeptala se ho: "Ardonisi, příteli... nevíš, kde bych tady v Jhelomu nalezla dobrou duši, která by mě přijala a pomohla mi? Potřebovala bych pomoc..." V očích se jí zaleskla slza, ale úspěšně ji zamaskovala.
"Zkuste Spolek, madam," mával jí na rozloučenou a ona si s úsměvem uvědomila, že jí pořád ještě vyká, "tam jsou dobrě duše a třeba pomohou!" volal na ní, zatímco se loď vzdalovala od břehu.
Zamávala mu, poslala vzdušný polibek a vydala se hledat dům Spolku.
_________________
Anaxarae, Velekněžka Xaraova

Některých věcí je třeba si vážit, ale je nutné naučit se bez nich žít.

FLEK · Zaslal: pá září 17, 2004 8:57 pm Předmět:

Ehm tak ja jsem Flek,jsem ukecany paladin... Rad te poznavam. Vitej (Pokud nejde o clena spolku docela slusny Rp...) pribeh je krasny...
_________________
FLEK THE WHITE PALADIN

Dixův otec před smrtí

Anaxarae · Zaslal: pá září 17, 2004 9:04 pm Předmět:

Šťastně se dívá na Fleka
Moc mě těší Fleku, ráda tě poznávám...
v očích má dost smutku, ale přesto je na ní vidět, jak ji jeho chvála potěšila
_________________
Anaxarae, Velekněžka Xaraova

Některých věcí je třeba si vážit, ale je nutné naučit se bez nich žít.

FLEK · Zaslal: pá září 17, 2004 9:27 pm Předmět:

Ale smutek nechej za sebou... bud v klidu A vesela.... Pij vinecko a mas to... Surprised

)) urgarugla *mele nesmysli*
*Skyt*
_________________
FLEK THE WHITE PALADIN

Dixův otec před smrtí

FLEK · Zaslal: pá září 17, 2004 9:29 pm Předmět:

Ted uz vsichni spinkaji... zitra tady bude dopisu.... To si pis... Papa
_________________
FLEK THE WHITE PALADIN

Dixův otec před smrtí

Anaxarae · Zaslal: pá září 17, 2004 9:36 pm Předmět:

Vínečko nepiji, ale díky, jsi moc laskavý... vlastně hodně moc laskavý *usmála se*
_________________
Anaxarae, Velekněžka Xaraova

Některých věcí je třeba si vážit, ale je nutné naučit se bez nich žít.

Hellmaster · Zaslal: pá září 17, 2004 9:55 pm Předmět:

Na skleněných okenních tabulkách se začalo ozývat tlumené klapání. "Prší," pomyslel si Hellmaster. "Doufal jsem že to krásné počasí alespoň na chvíli vydrží.." zabručel si pod vousy, přitáhl si límec blíž ke krku a pokračoval v papírování. Najednou se však ozvalo jiné zabouchání, takové které rozhodně nebylo způsobeno dopadajícími kapkami. Někdo klepal. "Kdo to může v tuhle večerní hodinu být?" pomyslel si Hellmaster. "Vždyť přece všichni Spolkovní teď jsou..." ale než stačil myšlenku dokončit, z úvah ho opět vytrhlo zaklepání. "Už jdu, už jdu!" zamumlal si pro sebe a cestou ke dveřím si jako podpěru vzal své kopí, opřené vedle trůnu na kterém ještě před chvílí seděl. Podle rychlosti klepání, pravidelného rytmu ve kterém se zvuky ozývaly a vzhledem k lehkosti s jakou na dveře dopadaly sice nepředpokládal že by to byl nějaký hromotluk jaké občas vídával poflakovat se v zastrčených uličkách, ale i přes to se s oporou cítil jistější. Ne že by zastavil náhlý úder zdivočelého thuga nebo vraha...od toho má svá kouzla...nicméně tak nějak už si prostě zvykl že to kopí k němu patří...
Hellmaster otevřel dveře a spatřil ženu mladého vzezření, přestože její oči říkaly že je mnohem starší než mnoho lidí které zatím potkal. "S čímpak vám mohu pomoci, má paní?" galantně ze sebe vysoukal. Čekal rychlou odpověď - lidé mají většinou připraveno co říci když zabouchají někomu na dveře - ale když se jen usmála a lehce zaváhala v odpovědi, Hellmaster se sám sobě usmál nad hloupostí své otázky a aniž by jí nechal promluvit řekl: "Pojďte dál, přeci nebudeme stát tady na dešti. Musíte se trošku zahřát, určitě tu pro vás najdu něco teplého čaje a koláčků."
A vpustil onu éterickou bytůstku dovnitř.
_________________
Hellmaster, posel Aethanův, Představený Spolku

Anaxarae · Zaslal: pá září 17, 2004 10:11 pm Předmět:

Když jí otevřel dveře člověk s kopím v ruce, zprvu se trošku lekla, ale jeho výraz nenapovídal nic o tom, že by jí chtěl ublížit.
Vydechla, ale náhle si uvědomila, že neví, co řekne. Slova se jí vykouřila z hlavy a najednou si byla skoro jistá, že tohle nemůže zvládnout. Sama sebe se ptala, kam se podělo její sebevědomí, její víra, její radost. Zmizelo to všechno do neznáma. Byla však rozhodnutá znovu sama sebe najít a tak se přinutila k nesmělému úsměvu, zatímco jí kapky deště stékaly po plášti a snažily se jí ještě víc promočit, ačkoliv to snad už více nešlo.
A pak uslyšela ta krásná slova:"Pojďte dál, přeci nebudeme stát tady na dešti. Musíte se trošku zahřát, určitě tu pro vás najdu něco teplého čaje a koláčků."
Slova teplý čaj a koláčky na ní působili jako kouzlo.
Vešla dovnitř a začala si všechno prohlížet. Všechno působilo útulně, zabydleně... krásně. Nepatrně se usmívala, když se posadila k velkému stolu a začala si prohlížet hostitele. Byl zajímavý, vypadal jako hodný člověk, který jí rozhodně nechce ublížit, a to jí trochu uklidnilo. Znovu se usmála a začala ze sebe soukat: "Já... omlouvám se, že jsem sem takhle vpadla, rozhodně jsem nechtěla obtěžovat, jen jsem neměla... neměla jsem kam jít, víte pane a jeden chlapec mi doporučil toto místo a... "
Tohle všechno ze sebe vychrlila jedním dechem. Když se chtěla nadechnout a pokračovat, náhle se s ní zatočil svět, vyděšeně zakřičela a skácela se na zem.
_________________
Anaxarae, Velekněžka Xaraova

Některých věcí je třeba si vážit, ale je nutné naučit se bez nich žít.

Hellmaster · Zaslal: pá září 17, 2004 10:56 pm Předmět:

Když na něj začala chrlit všechna ta slova plná omluv a vysvětlení, vypadala vyděšeně. Jako vyplašené srnka kterou vlci zaženou ke skále. Vždyť tady se ale nemá čeho bát! Ubohé děvče. Muselo se jí stát něco zlého... Už už chtěl proud jejích slov zastavit koláčkem který přinesl ze spíže když v tu chvíli se ústa jeho hosta zastavila jako by ji něco přerušilo. Po chvilce jejího mlčení a jeho ustaraného pohledu neznámá vykřikla a vykulila její jedinečné oči. Chvíli na to se jí podlomila kolena a ona spadla v bezvědomí na zem.
Hellmaster odhodil mísu s koláčky a sklonil se k ní. Dýchala, ale její puls byl slabý. Buď musela být ohromně vyčerpaná nebo se s ní děje něco zvláštního. "Ani jedna z možností by mě nepřekvapila," zamumlal si pro sebe vážně necromancer. Zdvihl její bezvládné tělo a chtěl ho uložit na lůžko které měli vzadu uloženo pro podobné příležitosti, dokud si nevzpomněl že ho Vil vyhodil do popelnice! Položil tedy zesláblou cizinku do měkkého voňavého sena které vystlal čistým oblečením posbíraným všude možně ve Spolku. Byla bledá, jako by rozmlouvala se samotnou smrtí, ale ta nikde nebyla - to by Hellmaster věděl. Nezbylo mu tedy nic než jí vlhčit rty léčivým čejem který jí chtěl původně nabídnout, poskytnout jí pokud možno co největší pohodlí a čekat až její stav dozná nějaké změny. Dlouho ji upřeně pozoroval a snažil se odhadnout situaci - jestli má probudit Aerial která by si jistě věděla rady. Nakonec se rozhodl že počká do rána doufajíc že se její stav zlepší.
_________________
Hellmaster, posel Aethanův, Představený Spolku

Anaxarae · Zaslal: so září 18, 2004 12:31 am Předmět:

Když začala přicházet trochu k sobě, všimla si, že u ní někdo sedí. Nevěděla, co se stalo, pamatovala si jen tu hroznou, zoufalou bolest.
Tak dost! Poručila si. Nebudu tu pořád fňukat jako nějaká malá holka. Vždyť je mi proboha víc, než většině lidí a já se tu chovám, jako kdybych byla čerstvě vylíhlé ptáče.
Vstala a všimla si, že u ní sedí ten hodný pán. Nejspíš se o mě postaral.. Chtěla mu poděkovat, ale všimla si že má zavřené oči a trošku potutleně se zahihňala. Budu to muset nechat na ráno, řekla si, vstala a protáhla se. Bylo jí celkem dobře, náhle si ale pomyslela, že se zde přeci nemůže chovat jako doma. Lepší asi bude, říkala si pro sebe, jít ven a počkat do rána někde venku, dokud se mi někdo z nich neozve.
Sebrala ze stolu kus papíru, protože však nemohla najít tužku, vyzkoušela něco, co si myslela, že už nikdy nevyzkouší. Soustředěně zkrabatila čelo a zírala na papír, na kterém se začalo objevovat písmenko po písmenku. Zajásala. Tak přeci jen o všechny dary nepřišla! Potřebuje si je jen znovu rozvinout a natrénovat.
Začala psát:

Zdravím Spolek,
ráda bych se stala jednou z vás, neboť jste mi pomohli ve chvílích strachu a temnoty. Nejsem příliš trénovaná, ale v minulosti jsem uměla mnoho věcí a jsem si jistá, že se je dokážu znovu naučit - jestli ne v takové míře jako předtím, tak alespoň stejně dobře jako každý jiný. Pokud bych nedostala místo ve vašich řadách, ráda bych byla alespoň vaší přítelkyní a učila se od vás.
Budu se toulat v okolí města a čekat na odpověď, číslo mého komunikačního krystalu je 254926900.

Anaxarae

Rozverně vyskočila ze židle, popadla plášť a chtěla odejít - ještě předtím však pána sedícího na židli, s kopím stále u ruky, uložila na slámu a přikryla. Jeho kopí mu položila k ruce.

Pomalu, velmi pomalu za sebou zavřela dveře, přikryla své modré vlasy a bledou pokožku pláštěm a odešla do noci.
_________________
Anaxarae, Velekněžka Xaraova

Některých věcí je třeba si vážit, ale je nutné naučit se bez nich žít.