Fórum Spolku

[Dulcinela]

Již se smrákalo, když mladá žena, zabalená to ošuntělého pláště, procházela po staré pěšině podél velkého jezera. Na jeho hladinu začaly pomalu dopadat velké kapky deště. Žena si přitáhla plášť těsněji k tělu a přidala do kroku. Tušila že hostinec, o němž ji povídal jeden obchodník v klášteře, není daleko. Přišla na okraj lesa. Pěšina se ztrácela v již hlubokých stínech mezi stromy. Opatrně se rozhlédla a vkročila do lesa. Ne že by se bála, ale přece jen to byla její první větší cesta od domova.

Vyrůstala v jedné malé osadě, spolu se svými nevlastními bratry, u chudého rybáře, který ji nalezl jako opuštěné batole pod statnou vrbou poblíž cesty, právě když šel zajišťovat obživu pro své syny. Byla zabalena do roztrhané látky a kromě medailonu na zlatém řetízku, který si neustále ocucávala, neměla u sebe nic. Starý rybář byl chudý vdovec, přesto se ujal batolete a dal mu jméno Dulcinela. Dulcinela vyrůstala se svými bratry, kteří však byli o dost starší.

Léta utíkala a Dulcinela žila sice chudým, ale dobrým životem. Když jí bylo 12 let přijel do osady obchodník. To on vnuknul starému rybáři nápad aby dal Dulcinelu do učení k řeholným sestrám v nedalekém klášteře, jenž sloužil jako lazaret. Sám sice nechtěl aby odešla, protože si ji velmi oblíbil, avšak nemohl ji držet tam, kde se ničemu nepřiučila a ani jeho nynější situace nebyla příliš dobrá. Přesto že většina synů už opustila domov a šla do světa, přece jen on stárnul.

Dulcinelu odvedl do kláštera. Tam vyrůstala v harmonii ducha i těla péčí o raněné. Získala všechny potřebné znalosti, které se znásobili její šikovností. Po několika letech se v ní však pomalu začala probouzet touha po svobodě a dobrodružství, jenž v klášterních zdech nemohla získat.

Jednoho dne při léčení několika obchodníků, jejichž karavana byla napadena bandity, se jich vyptávala co se děje ve světě. Ti jí barvitě vylíčili ruch a dění hlavního města. Tehdy se rozhodla. Zjistila od kupců cestu do Britu, rozloučila se, poděkovala za ochranu kláštera a vydala se na cestu. Žádný majetek neměla, takže se jí snadno vykračovalo s malým ranečkem.

Teď klopýtala v neznámém potemnělém lese přes kořeny stromů, jenž prorostly až na stezku. Byla unavená a promočená od nenadálého deště. Modlila se, aby kupci nelhali a doufala že každým okamžikem uvidí tu tavernu. Šla dobrou hodinu, když tu se před ní objevila mýtinka s hostincem. Celá šťastná prošla dvorem a zastavila se před vstupními dveřmi. Do oprýskaného vývěsního štítu bubnovaly kapky deště. Vzpomněla si že ji kupci varovali před nechvalnou pověstí tohoto hostince, ale neměla na výběr, někde musela strávit noc. Otočila hlavu a zadívala se do temnoty lesa. Zakroutila jí a odhodlaně stiskla kliku dveří.

Ovanulo ji teplo rozehřáté místnosti, pohledem přejela po místnosti. Bylo tam plno. Hosté seděli u velkých dubových stolů, na podlaze byla rozhozená sláma, místy už plesnivá. Cítila rozlité zkvašené pivo. Jakmile vešla několik hostů utichlo a pozorovalo ji pohledem. Jiní se nenechali rušit a pokračovali vesele ve své zábavě.

Dulcinela šla přímo k nálevně za hostinským. Ten když ji spatřil, vrhnul na ni kyselí pohled.
„Můžu něčím posloužit slečinko?“ zeptal se a utřel si nos hřbetem ruky.
„Hledám nocleh na tuto noc, neměl by jste volný pokoj?“
Hostinský se podrbal na bradě a chvíli přemýšlel.
„Něco by se našlo…., máte čím zaplatit? Můj hostinec není zrovna nejlevnější, mám tu bohatší klientelu“ zazubil se a rozpřáhl ruce v širokém gestu.
Dulcinela pohledem přelétla po místnosti, zamračila se a pevně stiskla rty. Většina hostů vypadala spíše jako vyvrhelové společnosti, jež jako bohatí obchodníci.
„Mám čím zaplatit“ odvětila a vložila do nastavené dlaně hostinského zlaťák.
Ten zamrkal na minci a jeho tvář se ihned roztáhla do přátelského úsměvu.
„Pojďte drahá slečno, ukážu vám vaši komůrku“ řekl úlisně, vzal pochodeň a vedl Dulcinelu po točitých schodech nahoru.
„Tady můžete složit vaši hlavinku“ řekl a přitom zachrochtl až se mu jeho podbradek na bradě zavlnil. Otevřel jedny z dveří na dlouhé chodbě. Vešel dovnitř a zapálil lampu na malém stolku.
Dulcinela vešla za ním rozhlédla se. Pokojík to byl malý, ale kupodivu čistý.
„Děkuji“ řekla a kývnutím hlavy naznačila, že již nic víc nebude potřebovat.
Když hostinský odešel odepnula si mokrý plášť a přehodila ho přes opěradlo židle. Unaveně dosedla na tvrdou postel.
„Měla bych jít dolů trochu se najíst a napít“ pomyslela si, když si uvědomila že jí kručí v břiše. Ale bála se tam znovu vrátit. Byla ráda že je tady sama a relativně v bezpečí.
Nakonec ji hlad přemohl, vzala lampu a šla dolů do světnice.

Sestoupila po schodišti. Nikdo si jí k její radosti nevšímal, pohledem zapátrala po místnosti a našla volný stůl. Když zasedla přišel k ní hostinský s porcí dušeného masa a oschlým chlebem. Ze džbánu jí nalil víno. Pokynula mu hlavou a pustila se do jídla. V hostinci již bylo touto dobou pořádně živo, jednotlivé hloučky na sebe pokřikovali nejrůznější narážky. Dulcinela se snažila co nejrychleji do sebe nasoukat svou porci masa a vrátit se zpět do bezpečí jejího pokoje.

Když byla na odchodu vrazil do ní notně nadrátovaný chlapík, jenž byl právě venku vykonávat potřebu.
„Ale, ale, co to tu máme“ poodstoupil o krok dozadu chlapík a snažil se zaostřit pohled na Dulcinelu.
„Pěkná panenka, podívejte kamarádi co jsem tu našel“ chytil Dulcinelu za paži a otočil hlavu s bezzubým úsměvem ke svým druhům. Začal ji táhnout směrem k nim. Dulcinela se nenechala a snažila se vykroutit jeho pevnému stisku. Ale ať již byl chlapík sebevíc opilí jeho stisk nepolevil.
„Tak panenka se nám bude vzpouzet?“ zasípal. „Však my si ji zkrotíme“ řekl a udeřil Dulcinelu do tváře.
Náhle se od jednoho ze stolů pozvedl mladík s havraními vlasy.
„Ihned ji pusť Larte“ vykřikl. Dlouhými skoky přiběhl k Dulcinele a uvolnil ruku muže.
Lart zavrčel a vrhnul se na mladíka. Ten ale uhnul tělem a nechal mu v cestě svou nohu.
Lart otupěný alkoholem nestihl zareagovat, zakopnul a zřítil se do židlí, kde zůstal ležet.
Jakmile jeho dva druhové uzřeli, jaký vzala situace obrat vyskočili ze židlí a vytasili lovecké tesáky.
„To si vypiješ“ zamumlal jeden z nich a oba se vrhli na mladíka.
Mladík pohotově vytasil svou dýku a odrazil útok jednoho z násilníků. Avšak druhý se po něm ohnal skoro ve stejné chvíli. Mladík již nestačil zareagovat a bránit se dýkou, stačil jen tělo co nejvíc nahnout na stranu. Tesák mu projel paží. Chlapík vytáhnul svůj tesák z rány, zlověstně se zachechtal a byl připravený bodnout znova. Ale již to nestihl, v té chvíli ho Dulcinela silně uhodila lahví s pálenkou do hlavy. Láhev se roztříštila o lebku, muž s chroptěním poklesl v kolenou a dopadl zakrvácenou tváří na podlahu.
Jakmile uviděl zbývající muž padnout svého druha rozzuřil se a s tesákem napřaženým před sebe se rozběhl na mladíka. Mladík uchopil svou dýku do zdravé ruky a těsně před přibíhajícím mužem přidřepl k zemi s dýkou nataženou nahoru. Muž posedlí amokem ani nepostřehl reakci mladíka a naběhl na nastavenou dýku. Zavrávoral a zřítil se k zemi.
Mladík vytáhl dýku z těla protivníka a zamračeně pohlédl na ostatní hosty zda-li ještě některý z nich nemá chuť zúčastnit se souboje. V hostinci byl však klid, všichni pozorovali šarvátku a nikdo se jí nechtěl zúčastnit. Bylo na nich vidět zklamání že to jejich zpestření večera již skončilo a vrátili se ke svému handrkování jako by se vlastně vůbec nic nestalo.
Mladík si otřel dýku do šatů jednoho ze soků a zastrčil ji za opasek. Potom opatrně vsunul ruku pod kabátec ke zraněnému rameni. Vytáhnul ji celou od krve.
„Kruci“ zaklel.
„Jste v pořádku?“ otočil se k Dulcinele.
„Ano, jsem. Ale vy očividně ne.“ řekla a zamračila se.
„Ukažte, já se na to podívám“ zatlačila na mladíka a usadila ho na židli. Opatrně mu vyslekla kabátec a roztrhla zakrvácenou košili u rány.
Prohlédla ránu, ze které se neustále řinula krev.
„Bude to v pořádku“ usoudila, utrhla spodní lem ze své sukně a začala mu zaškrcovat ránu.
„Děkuji vám za záchranu, pane. Bez vás si ani nedokážu představit jak bych byla dopadla .“
„Nemusíte děkovat slečno, byla to moje povinnost bránit děvče v takové svízelné situaci v jaké jste se ocitla. Jmenuji se Rastin“.
„Jsem moc ráda, že jste tu byl, já jsem Dulcinela“ zvedla zrak od své práce, pohlédla mu do obličeje a usmála se.
„Řekněte mi Dulcinelo, co tak krásná dívka jako vy pohledává sama beze zbraní v takovém hostinci jak je tento“ mávl zdravou rukou okolo.
„Ráda vám všechno vysvětlím, ale pojďme do mého pokoje, mám tam něco málo bylin a obvazů. Pořádně vám tu ruku ošetřím“.
Rastin souhlasil a Dulcinela ho zavedla do svého pokoje. Pořádně mu tam vyčistila ránu, sešila ji pár stehy nití, přiložila léčivé bylinky a obvázala ránu. Přitom mu povídala svůj krátký příběh. Rastin poslouchal a nedal na sobě znát bolest, kterou mu způsobovala přitahováním obvazu na ránu. Když byla s prací hotova Rastin jí poděkoval.
„Dobrá práce Dulcinelo, je vidět, že jste v klášteře opravdu získala cenné zkušenosti. Proč vlastně tolik toužíte dostat se do hlavního města? Je to ještě notný kus daleko a není to právě bezpečná cesta. Popravdě se divím, že jste přišla až sem bez nějaké nehody.“
Dulcinela jen pokrčila rameny. „Netušila jsem jak je svět za zdmi kláštera nebezpečný“
„Mám pro vás nabídku Dulcinelo, pojeďte se mnou do města Jhelom, je to odsud jen půl dne cesty. Jedu tam ke svým přátelům s poselstvím.“
Dulcinela zapřemýšlela a po chvilce ticha odpověděla.
„Vlastně proč ne, ráda se k vám připojím, alespoň, jak říkáte, budu s vámi v bezpečí“ zazubila se.
„Nuže dobrá“ oplatil jí Rastin úsměv. „Brzo ráno vyrážíme“. Popřál jí dobrou noc a šel ulehnout do svého pokoje.
Dulcinela za ním zasunula závoru a rozechvělá z předcházejícího dobrodružství se pokoušela usnout. Podařilo se jí to až pozdě v noci.

Ráno ji probudilo zabouchání na dveře.
„Vstávejte, už musíme vyrazit“ poznala hlas Rastina. Otevřela mu.
„Ještě počkejte Rastine, musím se podívat na vaši ránu a převázat ji.“
Rastin se podvolil a nechal si zranění ošetřit.
Rána vypadala pořád špatně, ale už z ní netekla krev a kraje kolem stehů se vlivem bylin potáhli hojivým strupem. Když skončila, vzala své věci a společně sešli do výčepu. Byl skoro prázdný, jen pár hostů leželo pod stoly a vyspávalo se z alkoholového opojení. Po krvi a tělech ze včerejší šarvátky nebylo ani stopy. Vyrovnali se s hostinským a ten je s bručením odprovodil ke stájím. Tam vyvedl Rastinova koně znovu něco zabručel a vešel zpět do hostince.
Rastin přivázal sedlové brašny. Dulcinela mu s tím pomáhala, protože jednou rukou s tím měl potíže. Pak se vyškrábal do sedla.
„Vyskoč si za mě“ řekl.
Po několikátém pokusu se jí to konečně povedlo a mohli vyrazit.
Stezka byla rozbahněná od včerejšího deště, ale první ranní paprsky slunce ji pomalu vysušovali. Pokračovali rychle, neustále si povídali. Rastin vyprávěl své zážitky z cest a Dulcinela hltala každé jeho slovo. Ani se nenadáli a už stáli u bran Jhelomu.
„Tak a jsme tady“ řekl Rastin a popohnal koně.

Jeli ulicemi a Dulcinela zvědavě pozorovala krámky u cesty, domky kovářů jenž neustále bušili do kovadlin a zvuk z cinkající oceli se míchal se zvuky z tržiště.
Zabočili do několika uliček až se kůň zastavil před velkým domem. Byl to krásný dům. Vévodili mu velké, honosně zdobené vstupní dveře, vedle nichž byl vysoký, zvláštně opracovaný, kámen. Přede dveřmi byla do země vyrytá podivná runa, kterou Dulcinela nikdy neviděla. Bylo to pro ni všechno tak nové. Cítila se moc dobře.

Oba sesedli a Rastin uvázal koně. Zabouchal na dveře. Chvilku čekali a už chtěl bouchání opakovat, když se dveře otevřeli. Vyšla z nich postava muže. Muž zamžoural na Rastina a jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu.
„Rád tě tu vidím, už jsem myslel že nepřijedeš“ zvolal a oba muži se přátelsky poplácali.
„A koho jsi to k nám přivedl?“ zeptal se zvědavě a kývnul směrem k Dulcinele.
„Taky tě rád vidím starý brachu“ opáčil Rastin, „tohle je Dulcinela, potkal jsem ji cestou a nabídl jsem jí ochranu. Můžeme dál?“
„Jistě, jistě, pojďte“ otočil se muž, sklonil se nad tu podivnou runu, přejel nad ní rukou a něco zašeptal.
„Pojďte dál“ pobídl je.

Uvedl je do domu. Vevnitř byl ještě krásnější než z venku. Obrovský stůl byl umístněn doprostřed a kolem bylo nespočet židlí. Všude byli zlatem vykládané truhlice, jejichž tepané ornamenty vytvářeli v slunečných paprscích, jenž pronikali okny, překrásné odlesky.
„Dulcinelo, tohle je Hellmaster“ vyrušil Dulcinelu z prohlížení Rastinův hlas.
„Těší mě pane“ udělala pukrle.
„Sedni si a počkej tu, přinesu ti něco k jídlu“ řekl Hellmaster a poté co jí přinesl kus šunky, křupavý chléb a víno, odešel s Rastinem do vedlejší místnosti.

Dulcinela seděla a nepřítomně si vkládala do úst kusy jídla. Pořád nemohla uvěřit, že již není v klášteře, mezi pořád stejnými lidmi a nemusí už jen chodit od lůžka k lůžku a starat se o raněné.
Za hodnou chvíli se otevřeli dveře a z nich vyšel Hellmaster. Přišel k Dulcinele a přisedl.
Chvíli mlčel a pak řekl.
„Rastin mě povídal že se chceš vydat do Britu a zažít svobodu a dobrodružství, je to tak?“
„Ano to je pravda“ přisvědčila Dulcinela.
„Mám pro tebe nabídku, nechtěla by jsi zůstat tady a prožívat dobrodružství s námi?“
„Jak to myslíte?“ zeptala se nechápavě Dulcinela.
„Mno, abych ti to vysvětlil, jsme skupinka přátel, kteří se snaží aby tento svět byl o něco lepší než je teď. Potíráme zlo a čistíme tento svět od krvelačných bestií, které napadají nevinné lidi. Věř že to dá mnoho práce a léčitelka jako jsi ty by nám s tím pomohla.“
Rastin vyšel z místnosti, kde mluvili před tím s Hellmasterem. Opřel se o dveřní trám a povzbudil Dulcinelu úsměvem.
Rozhostilo se ticho, ale však jen na krátký okamžik.

„Ano,….ráda pomůžu s vaším vskutku nelehkým úkolem“ řekla a na oba dva se zakřenila.

[Hellmaster]

...a Hellmasterovi se po tváři rozlil úsměv, protože přestože to bylo jeho první setkání s touto mladou dívkou, nějakým způsobem 'věděl', že právě ona patří k těm lidem které hledá.

(Dulcinelo, ani nevíš, jak jsem rád že právě Tvoji přihlášku tu vidím, třebaže se vlastně skoro neznáme. Doufám že se Ti u nás bude líbit. A navíc takový krásný a dojemný příběh...*rozplývá se*.)
_________________
Hellmaster, posel Aethanův, Představený Spolku

[Nosferatu]

*docital a hodnu chvilu sa nemohol pohnut* No toto je uuuuzasne.Dulci,vitaj medzi adpetami,som naozaj veeelmi rad,ze tu vidim prave tvoju prihlasku.Urcite sa nam bude spolu sqele darit.Krv s Tebou.
_________________
Nosferatu - Plánovač Výprav, Thesist of Brujah clan
Nadanie ucit se je dar;
Schopnost ucit se je sikovnost;
Ochota ucit se je volba;

[Dix]

Juj..Pekny pribeh Vitej
_________________
*Vrrrr*
Smutek

http://www.vlci.info/

[Thant]

To je příběh jak býk
To se mi ani nechtělo číst Ale tak či tak tě vítám mezi žadatelkami o členství. Aethan tě provázej
_________________
Malá velká šmoulinka,Adept Spolku

[Gate keeper]

I ja jsem velmi potesen Tvoji pritomnosti a doufam, ze se kdykoli budu moct oprit o Tvoje bandy.

Mag Gate keeper

[The Last]

Zdravím tě Dulcineo, jsem The Last, klerik a adept Spolku. Jsem neskonale štastný, že tě mohu pozdravit a přivítat tě mezi námi, sestro. Budu se snažit ti pomáhat, jak jen mi mé schopnosti a znalosti budou umožňovat. Náš úděl je nevděčný a naše činy budou zapomenuty, jako bolest po zhojení ran. Však nenech se tím odradit od naší ušlechtilé cesty. Cesty cti, odříkání a pomoci ostatním...
_________________
Kdo bude bezděčně běhat dopředu - léčí se SÁM!!!! Kdo to nechápe, umře...

Nechápe čas - člen Spolku

[Frantisek]

Ti jenž ovládají schopnosti léčení jsou velmi důležití, ale jak již řekl Last, často bývají zapomenuti. Proto doufám, že spojíte své síly a budete pro nás velkou oporou, ač dostatečného uznání se dostane pomálu.
A tak jsem rád, že někdo tak ušlechtilý a s takovou minulostí se hlásí k nám.
Snad naše společenstvo se ti stane domovem a oporou v těžkých situacích.

*podepsán*
Občas s vyprskanými nervy, mág František ml.
_________________
Frantisek ml. Zastupce představeneho Spolku
Ten co nosí Spellbook proklatě nízko

[Wolf]

Zdravíčko slečno, přiznám se že jsem Váš příběh ještě nečetl, bohužel jsem na tom špatně s časem. Určitě to brzy napravím. Na oficiální pohovor se přímo těším.
_________________
podepsán:
Wolf (paladin, Člen Spolku a bývalý Pán rekrutů)
IN VINO VERITAS - VE VÍNĚ JE PRAVDA

[Ursus]

Jhelom právě zažíval historické chvíle. Dělo se zde něco, co nemělo obdoby. Něco, co nepamatují ani nejstarší starousedlíci. Snad jen bankéřka z toho nebyla až tak překvapena, neboť pocházela z Minocu. Vzduchem líně poletoval sníh, který potichoučku dosedal na ulice tohoto jižanského města. Byť se to zdálo nemožné a snad ani kroniky se o tomto přírodním úkazu nezmiňují, stalo se. Jhelomem se prohnala přímo sněhová bouře, která zapříčinila, že některé uličky jsou zcela neprůchodné. I nyní foukal studený vichr a nesl na svých bedrech nové a nové vločky, jež dosedaly za svými sestrami a pomáhaly jim tvořit neprostupnou bariéru.

Vypadalo to, jako by všechny ulice byly zcela bez života. Všechny, až na jednu. V malé jižní uličce mezi molem a kovářem Volfem kdosi stál. Vysoký muž s kloboukem naraženým pomalu až k očím zachumlán do pláště, jehož konce si přidržoval jednou rukou, aby nevlál a nebyla mu taková zima, stál u nástěnky. Lístky se vzkazy divoce poletovaly ve snaze odprostit se od špendlíků, které je držely. Muž pomalu a pozorně studoval každý z nich. Jeho pohled byl chladný jako počasí, které vládlo. Očima přeskakoval z jednoho papírku ke druhému, ale jeho tvář zůstávala stejně kamenná, bez jediné známky emocí. Když už alespoň zběžně prošel všechny vzkazy, chtěl odejít. V tom si však všiml, že truhla, do níž neznámí lidé vhazovali své žádosti o přístřeší, výcvik, či jen nabízeli svou pomoc lidem, jež obývali tento dům, nebylo zamčená.
Neměl bych, ale … problesklo mu hlavou. Naklonil se a pootevřel truhlici. Na dně ležel jeden jediný pergamen. Vzal jej do ruky a otevřel. V rychlosti očima projel textem, jako by jej ani nečetl, ale jen něco hledal. Když pohledem zabrousil až k podpisu, na jeho tváři se poprvé cosi hnulo, cosi, co prozrazovalo, že se přece jen jedná o bytost s city. To něco, byl nepatrný úsměv.
„Tak přece…“ pronesl polohlasem sám k sobě a vrátil pergamen tam, odkud jej vzal.
_________________
Spoléhat na druhé je vždy ponižující, ale nemít nikoho, na něhož byste se mohli spolehnout, je ještě horší.
John Wyndham - Den trifidů