Fórum Spolku

[Anaxarae]

Bolest... Utrpení... Výkřiky poháněné tmou a nesoucí se až k uším mladě vypadající lěčitelky. Měsíc ozařující její nebeskou tvář a jasně odhalující slzy na jejích tvářích. Její oči upřené na nedaleké bojiště, její ruka natažená k bolesti. A přesto nemůže pomoci.
Prudký vítr se zdvihá, oheň z vypálené vesnice nedaleko bojiště se šíří. Ve vesnici je jasně vidět jen jedna budova - Chrám zdejší Bohyně. Právě ten hoří, z jeho útrob se ozývají výkřiky žen a dětí. Výkřiky prosebné, bolestivé, plné zoufalství.
Svýma velkýma očima, ozářenýma měsícem a vrhající měsíční zář, léčitelka vidí až tam. Její zrak je výjimečný, vidí to, co ostatní nemají šanci vidět. Ale teď.. vidí něco, co si ve skrytu duše nepřeje vidět ani ona. Mladá žena s dítětem na hrudi shlíží z nejvyššího místa věže, chrám pod ní se začína hroutit. Obličej má bolestivě stažený, při každém výkřiku toho maličkého se stahuje víc a víc. Za ní jsou již plameny jasně vidět, ožehají jí záda a palí její vlasy. Žena si zoufale přitiskne dítě na hruď, postaví se čelem k ohni a pomalým pohybem , ve kterém se skrývá všechna elegance světa, vypadne dolů.
Léčitelce se vyhrnou slzy z očí, nenamáhá se je setřít. Potom však její uši zaslechly pláč. Matka zachránila své dítě svým vlastním tělěm. Přikryté dítě vzlyká vedle chrámu, který každou chvíli hrozí, že jej zavalí.
Žena s nebesky zbarveným tělem a očima měsíce se urychleně rozhlédla. Viděla barbary, jak zabíjejí zbylé ženy z vesnice, viděla bojovníky z vesnice, obyčejné muže s vidlemi, jak se snaží bojovat. Viděla barbary, kteří muže zabili do jednoho. A do toho všeho.. slyšela pláč dítěte.
Už nebyl čas, byla poslední šance. Žena udělala rukou gesto, vznesla se a stejně rychle jako vítr se přenesla ke Chrámu. Vzala dítě z náruče a schovala jej pod plášť. Spi, přikázala. Ve svém nitru uslyšela volání a vydala se za ním.
Stál tam On, Xaraus, veliký Bůh a láska jejího života.
"Vše je dokonáno, můžeme jít. Líbila se ti tato bitva, drahá?" Podíval se na ní pohledem, který v sobě měl všechnu krutost.
"Jak jsi to mohl udělat, jak jen jsi mohl?" křičela na něj, slzy jí tekly z očí a spíše než vznešenou krásku připomínala starou, bolestí utrápenou ženu.
"Já tě přeci miluji," pokračovala. "Miluji tě, jak jsi mohl udělat tak zlý skutek? Jsi přece dobrý Bůh, miluješ Svět!" Připadala si jako ve snu.
Ale on se zamračil, uhodil ji. Když spadla na zem, dítě se rozplakalo. Xaraus jej bez rozmyšlení vzal a zabil. Nevěřícně na něj koukala.
"Nejsi připravená vědět, kdo opravdu jsem, lásko." Zapomeň, přikázal. A najednou byla léčitelka v zelených zahradách a vedle ní byl její milovaný Xaraus, okolo nich se proháněly laňky a všude hrála krásná hudba. Žena se k němu přitulila, láskyplně a nevědomě se na něj podívala a usnula.
A Xaraus, Bůh zabíjení, který už zničil život ve všech světech, které navštívil, Ten, který má jmen více, než si kdokoliv může zapamatovat, se usmál.


Anaxarae se probudila s výkřikem. Její oči byly mokré od slz a Wirenth neklidně zvedla hlavu. Anaxarae se podívala na svou nebesky modrou pleť a vstala. Ve vodě pro Wirenth si dlouho prohlížela svoje oči. Pomalu a s hrůzou si uvědomovala svou skutečnou minulost. On mě očaroval, mazal mi pamět. Stále koukala na svůj odraz. Celé věky jsem sloužila Pánu Zabíjení.

Seděla takhle až do doby, kdy se místo černé tmy objevilo matné světlo. Pak beze slova oblékla svůj černý plášť, sbalila si pár nutností, vyvedla Wirenth a osedlala ji. Nasedla na ni a tryskem se rozjela pryč. Cestou se zastavila jen u domu Spolku a na vývěsku napsala krátky vzkaz.
Celý můj život byla jen lež, musím pryč. Provedla jsem mnoho hrozných věcí, hroznějších, než si kdokoliv umí představit. Nevím, zda-li se vrátím. Musím najít rozhřešení, nebo konečnou smrt.
_________________
Anaxarae, Velekněžka Xaraova

Některých věcí je třeba si vážit, ale je nutné naučit se bez nich žít.

[Anaxarae]

Pomalu se připlížila do svého hotelového pokoje. Odemkla dveře, rychle je za sebou zabouchla a shodila ze sebe róbu. Její dlouhé vlasy se osvobodily a zazářily pokojem, když přešla do rohu pokoje a rozdělala oheň. Párkát bolestivě zasykla, když se zbavovala hadrů, které měla na sobě. Po celém těle měla rozesety jizvy, některé čerstvé, jiné už skoro neviditelné. Očima se prohlížela, přejela rukou přes živou ránu na rameni a v mysli se jí objevil obraz, jak se jí obrovský meč zasekává do paže
Zatřepala hlavou a pokračovala ve svlékání. Když to dokončila, přešla k velkému kotli, ve kterém se jí zatím ohřála voda. Vlezla dovnitř a okamžitě vydechla. Napůl úlevou, napůl bolestí, když všechny rány na jejím těle začaly pulzovat a pálit. Když to trochu přešlo, chvíli jen odpočívala a dívala se do prázdna. Potom s mírně zhnuseným výrazem vzala houbu a začala se jí tvrdě drhnout. Bylo to těžké, odstranit tu špínu, kterou měla na sobě za tu dlouhou dobu cestování. Trvalo to dlouhou dobu, než byla znovu spokojená. Kůži měla zarudlou a z napůl zhojených ran se jí znovu vyřinula krev, ale byla čistá.
S uspokojením vylezla ven a zabalila se do hadru. Usušila se a přešla k truhle, ze které vytáhla čistě šaty. Když si je oblékala, cítila téměr extázi nad tím, jak jemné jsou. S úsměvem se zhlédla ve vodním odraze, konečně si připadala zase tak hezká, jako dřív. Sedla si na židli.
Musím zaplatit nájem, problesklo jí hlavou. Zjistila, že kdyby přijela o čtyři dny pozdeji mohla být bez pokoje. Když zaplatila potřebnou sumu, znovu usedla do křesla. Rozhodla se chvíli čekat, jestli se její přítel a soused, Pajandin, nepřijde podívat domů. Chtěla ho pozdravit a přivítat se s ním, byla tak dlouho pryč...
Nepřišel. Zřejmě měl důležitější věci na práci. Vzpoměla si, že když jela přes trh, viděla Valalaldura, ale nepozdravila jej. Asi bych se mu měla omluvit, řekla si. I když by jí tak špinavou stejně asi nepoznal. Chvíli tam tak vysedávala, ale potom si vzpomněla, že musí ještě něco udělat. Vytáhla z batohu knížku a zašeptala Kal Ort Por. Po chvíli čekání se přemístila do města zvaného Jhelom.
Dlouho zde již nebyla, ale věděla, kudy jít. Zamířila k domku Spolku. Cestou minula střechu, pod kterou spala, když se vrátila do smrtelného života a byla sama. Usmála se na to místo a pokračovala v cestě. Když došla k domku, zaklepala, jestli někdo není uvnitř. Nebyl tam nikdo, komu by mohla předat svůj vzkaz, tak vytáhla papír a brk z batohu, opřela jej o zeď a začala psát.

Přátelé,
dlouhá cesta leží za mnou a já jsem přijela, abych se ujistila, že je vše, jak má být. Mnoho o své minulosti jsem zjistila, draze za to zaplatila, ale má odplata byla ve své hrůze nádherná.
Dlouhá cesta leží přede mnou a já znovu musím jít. Musím toho ještě mnoho vykonat, abych smazala vše špatné, co jsem vykonala. Ale vrátím se, to vám slibuji a doufám, že budu moci mezi vámi znovu stanout a že mne přijmete mezi vás zpět.

Loučím se s vírou a s láskou v srdci a přeji vám všem hodně štěstí,

Anaxarae

Přilepila papír na dveře a pěšky odešla do západu slunce.
_________________
Anaxarae, Velekněžka Xaraova

Některých věcí je třeba si vážit, ale je nutné naučit se bez nich žít.

[Pajadin]

Pajadin dostal vzkaz a na jeho tváři zazářil úsměv
"Tak přeci se vrátila!"*
Okamžitě popohnal koně a utíkal domů, avšak v té radosti a spěchu nedával pozor, kůň zakopl o pařez a Pajadina shodil...ten ležel půl dne v bezvědomí...
Když se probral a konečně dojel domů, Ana už byla pryč...
*je smutný*
_________________
Pajadin, Člen Spolku
Obchodník - milovník

[Anaxarae]

Nasedla na Wirenth a vyslovila Kal Ort Por. Nedočkavě přešlapovala na místě, dokud se nepřenesla.
Ještě jednou se musela vrátit, když si vzpoměla, že pravděpodobně bude pryč více západů slunce, nežli je třicet. Proto se vrátila zaplatit nájem, svůj byt v Magincii totiž velice zbožňovala a nechtěla o něj za žádnou cenu přijít.
Když se přenesla, potkala vampíra, kterého ještě předtím nepotkala, ale poznala, že patří do Spolku. Představil se jí jako Lord Nosferatu a seznámili se. Sotva však stihli prohodit pár slov, vyřítil se odnikud Pajandin, kterého tolik hledala. Místo Ahoj, které by očekávala, jen vykřikl nějaká slova, jako Honem, pojďte rychle... Přesně mu nerozuměla.
Copak na svou sousedku úplně dočista zapoměl? ptala se sama sebe, přesto však pobídla svou klisnu k běhu. Dorazili k domu Spolku, Pajandin jej úplně celý proběhl a teprve potom se jal přivítat se s ní a s vampírem. Byla trochu rozmrzelá, ale vysvětlil jí své obavy o bezpečí domu.
Musela jít, přesto byla ráda, že s ním mohla strávit aspoň těch pár minut. Rozloučila se s Nosferatu, který musel bohužel odejít za neodkladnými záležitostmi a sama se připravovala na cestu.
Loučení bylo smutné a když jí předal balíček, byla napjatá jako malá holčička. Když odjel, rozbalila jej... a radostí se celá rozzářila. Přitiskla si balíček na hruď a svatosvatě si slíbila, že to bude její amulet pro štěstí. Naposledy se podívala za odjíždějícím Pajandinem, zastrčila balíček do baťůžku a Wirenth elegantním krokem prošla městem. Za městem jí Anaxarae pobídla k běhu.
Musí přece dohonit zpoždění...
_________________
Anaxarae, Velekněžka Xaraova

Některých věcí je třeba si vážit, ale je nutné naučit se bez nich žít.

[Pajadin]

Přijel do svého domu, sesedl z koně a dal mu volno. Posadil se do pohodlného trůnu, který mu zhotovil přítel František a začal meditovat...v hlavě mu neustále probíhala ta samá myšlenka...
"Tak dlouho jsem čekal a teď se můžu jen modlit, že jí to udělalo radost, tolik práce to mé nešikovné ruce stálo, ale snad se líbilo..."
Zvědavost ho sužovala, ale co bylo horší, že nevěděl, kdy to přestane, kdy se to dozví...ale on bude čekat, ikdyby to měla být jen malá chvilička...pohladil Hlídače a usnul...
_________________
Pajadin, Člen Spolku
Obchodník - milovník