Fórum Spolku

[Timeo]

"Uh!"
Timeo se zpocený probudil a prudce napřímil na posteli. Věděl, co se mu zdálo. Stejný sen se mu v poslední době zdával častěji. Cítil nutkaní popřemýšlet o snu nekde o samotě, venku. Hodil na sebe svou róbu, popadl pytlík s bylinami - dnešní doba je nebezpečná - , druhý pytlík s tabákem a fajfkou a spěšně vyrazil z hotelového pokoje v Jhelomu směrem ke zdejší bance.
Bylo už velmi pozdě, ponocný vyvolával půlnoc již před drahnou dobou, to byl ještě vzhůru a popíjel v místní hospodě s přítelem Wolfem víno. Letní noc byla vlahá. Osvěžující jižní vánek mu vál do zad a zářivé hvězdy mu svítily na cestu. U banky zahlédl stážníka podřimujícího pod lampou na lavičce. Vedle ní stál džber od vína. Trochu ho to popudilo, v dnešní době si toto městečko vrahové oblíbili a nebylo tu bezpečno. Hrábl do pytlíku s bylinkami, v dlani jich pár vybraných rozdrtil, vhodil do vzduchu a zamumlal "Kal Xen". U strážníka se ze vzduchu s hrozivým zasyčením zformoval veliký pavouk. Věděl, že by strážník něměl problémy ho zabít, ale aspon nebude mít tak sladké probuzení jako spánek. Jěště myslí pavoukovi přikázal, aby vylezl, aspoň částečně, na lavičku a spěšně zmizel za horem. Rychlým krokem se blížil místnímu hřbitovu. Tou dobou se tam děly nekalé věci, mrtvoly ožívaly, jiné se objevovaly a nikdo nevěděl, co s tím. Že to není v pořádku ani teď , potvrdilo mručení za plotem. Na hřbitov ale neměl Timeo namířeno. Obešel ho po pravé straně a už byl skoro na místě. Někde v blízkosti zahoukala sova. To už si vybíral pohodlné místo v trávě na sezení. Nacházel se na malém poloostrůvku obehnaném statnými stromy. Byl jimi odříznut od civilizace.
Usadil se mezi dvěma keři, pytlíky položil vedle a podíval se před sebe. Před ním se rozprostírala širá hladina moře, ve které se zrcadlil měsíc pár dní před úplňkem. Ano, sem chtěl, tady to měl rád. Vytáhl váček s tabákem a napěchoval jím fajfku. Zamumlal "Min Vas Flam" a tabák zažnul oranžovým ohýnkem. Zabafal, až se kolem něj udělal obláček dýmu. Toto kouzlo ho naučil jeden starý žebrák, za kus chleba a starou róbu. Divil se, že toto kouzlo není uznané konsorciem mágů z Magnicie. Ale ti měli asi málo času, protože byli vytíženi vnitrořádovými šarvátkami a politickým intrikařením. To už ale utíkal od původní věci, proč sem vlastně přišel.
Ten sen. Ten, co ho trápí už nekolik týdnů. Obsah se mění, místa také, ale pocit z něj má vždy stejný. Když je ve snu, cítí se být mocným mágem. Magii ale cítí nějak jinak, než tu. Cítí jí ze sebe, ne z okolí. Děj, pokud sen nějaký děj má, se odehrává na místech mu neznámých. Prochází se výstavními městy, navštěvoval hodosné chrámy, zapadlé uličky a zatuchlé putyky. V mnoha snech měl pocit, že dělá něco zakázaného, zoufale utíkal před pronásledovately. Z těch mnoho snů už mel trochu představu o osobě, kterou ve snu je. Na jednu stranu měl pocit, že je to on, na drou, že je to někdo jiný. Osoba ze snu byla postavou ovládající magii, jmenovala se Timeo a byla členem nějakého spolku, možná tajného. Vše ostatní pro něj bylo jen mlhavé, neuchopitelné. Tedy až na ten pocit, ten byl vždy stejný. pocit, že to je on a prožil to. Že je v místech mu známých. Cítil stesk - stesk po domově.
Najednou za sebou uslyšel zašustění. Obratně, jak to dokáže jen málokterý člověk a natož nekromant, se vyšvihl na nohy a sebral váček s bylinami, připraven kouzlit na toho, kdo ho ruší. Ale nikdo tu nebyl. Vytáhl z pytlíku pár svitků a popošel ke stromům vlevo, ze směru, kde slyšel zvuky. Zamumlal "In Lor". Místa mezi stromy začalo prosvětlovat magické světlo. Bedlivě pozoroval každičké místečko, ale nic neobvyklého tu nebylo. Úlevou si oddechl a narovnal se. Bude pokračovat v přemýšlení. Chtěl se vrátit na své místo, ale když se otočil, spatřil před sebou stát mohutnou postavu v kápi, v ruce hůl. Krev se mu nahrnula do hlavy a spánky se mu rozbušily. Viděl, jak postava otevírá ústa. Nečekal, co za kouzelnou formuli vysloví, strhl stužku ze svitku, mávnul jím před sebou, vzduch zaplnila štiplavá vůně rozdrcených bylin. Cítil magické vibrace ve svém těle. Zamumlal "In Ju..."... ale nedopověděl. Celé tělo mu ztuhlo, nemohl ničím hnout, jen bezradně a s obtížemi mrkal. Postava na něj seslala kouzlo, aniž musela cokoliv říci!
Nemohl mluvit, tudíž neměl šanci se z toho kouzla dostat, i kdyby věděl jak. Zachvátila ho panika, ale tu v mžiku zahnal, protože věděl, že m to nepomůže. Byl napospas vydán postavě mága zahalené v tmavé kápi. Z pod ní se na něj upíraly dvě modře světélkující oči. Z těch očí vyčetl, že ten mág ví, proč tu dnes je. A že je tu kvůi tomu i on.
_________________
Timeo.. zavaty v prachu na knihovne

[Timeo]

Mág se na Timea díval útočným pohledem. Po několika sekundách se mágovy rysy uvolnily a na tváři se mu objevil úsměv. Zároveň s tím se uvolnilo i kouzlo, které seslal na Timea. Mág se krátce zasmál, pokynul Timeovi, aby se posadil zpět do trávy a sám se usadil. Timeo, s nedůvěrou v očích, se posadil také.

„Už zase jsi měl špatné spaní? Teď se dozvíš, co to vše znamená, tedy aspoň část, nemáme moc času… Ach promiň, ani jsem se nepředstavil, jmenuji se Doublecide, tebe samozřejmě znám. Ale abychom se dostali k věci. Znáš mne?“

Timeo se na něj zkoumavě podíval. Cizinec byl starý muž energického vzhledu, za mlada byl jistě statný. Nevěděl, zda ho zná, ale nikdy ho neviděl.. „Ne, neznám“, odpověděl váhavě. Pořád byl ještě nedůvěřivý, ale čekal, co mu má ten cizinec co říci a co spolu mají společného.

„Hm, dobře, tak to má být, aspoň tak jsi mi to říkal.. Tedy ten jiný Timeo .. tedy ty, ale vlastně tvůj.. ehm, tak to vezmu od začátku“.

Na Timeově tváři se objevil nechápavý výraz. Tušil, ze mu to, co se teď doví, změní život, ale vůbec neměl představu, co by to mohlo být.

„Takže.. budu mu říkat tvůj otec, ač to není správné, ale jinak bych se v tom zamotal.. Tvůj otec žil před mnoha lety ve světě, jiném světě, než je tento. Jmenoval se Timeo Danaos. V tom světě jsme byli přátelé. Tvůj otec byl mágem, stejně jako já. Nebyl ale obyčejný mág, specializoval se na otázky života a smrti. Bylo to nebezpečné. U nás se tím nesmíme zabývat. Každopádně na něco přisel, ale než mi to sdělil, šli po něm a on musel utéci. Akorát ještě nebyl čas. Abys chápal, jediné místo, kam mohl utéci a být v relativním bezpečí, je tento svět, protože je od nás oddělený magickou bariérou, ale o tom ti povím až potom. Problém byl v tom, že k vám cestovat se nesmí, je to trestáno smrtí, ale ta většinou už není nutná. A druhým problémem je, že cestovat nejde pořád, je jen jediný den v roce a ten ještě není pevný. Ten den je mimochodem dnes, proto jsem tu. Ale zpět k věci. Možné datum se sice blížilo, ale přesto bylo ještě několik týdnů vzdáleno. Tvůj otec ale utéci musel, jinak by byl vaporizován. Abys pochopil, smrt není nejhorší, toto je další stadium, kdy zničí tvé tělo a tvou duši navždy uzavřou a rozpustí v nicotě. Kdyby nebyl tvůj otec moudrý muž, při cestě by umřel. Ale on postoupil proceduru, kdy se při náročném rituálu proměnil v energii, aby měl aspoň malou šanci přežít průchodem zdí ochranné energie. Věděl, že ho ten průchod bude stát prakticky život, ale doufal, že aspoň části z něj se podaří přežít. Ještě před odchodem se mi pokusil napsat to, jak bych ho mohl později najít. Energie přežila. Trvalo sice mnoho let, desetiletí, než se dokázala natolik sjednotit, aby měla sílu se přeměnit z astrálního světa do reálného a transformovat se v nové, mladé lidské tělo – v tebe.“

Po posledním slově sebou Timeo trhl. Začínalo mu vše docházet. Do svých dvaceti let – aspoň tolik si myslel, že mu bylo - neměl vzpomínek, první minuty života, kdy si sám sebe uvědomoval, byl otrokářský tábor patřící ke zlatým dolům. Tam ho prodali lupiči, kteří ho našli v lese. Odtud naštěstí uprchl, pomocí úplatků ve zlatě nakradeného při kopání, a samozřejmě notné dávky štěstí.
Pohledem se vrátil k tváři vlastně svého bývalého přítele. Ten to bral jako pokynutí k dalšímu vypravování.

„Hmmm, tak teď už víš, co se stalo s tvou pamětí. Co se stalo po tvém vstupu na tento svět, to se jen domnívám, ale vypadá to, že správně. Něco z učení tvého otce muselo projít i do tvé duše, osud tě nevedl k dráze mága, ale nekromanta. Mimochodem povolání u nás oficiálně neexistující. Ale abych pokračoval. Abys věděl, v čem je váš svět zvláštní a co se s ním stalo. Váš svět je od našeho oddělen magickou bariérou, která každého, kdo do ní vkročí, zabije, i když existují sice místa a výjimky, ale nelze na ně spolehnout. Váš svět je vlastně vyříznut z toho vašeho, kvůli své zvláštnosti. Víš, před mnoha sty, nebo snad tisíci lety, dnes už nikdo neví, v dobách, kdy ještě měli bohové konkrétnější..“ … Doublecid trhl hlavou, jako by něco zavětřil. Přes tvář se mu mihl strach.
„To se musíš dozvědět od někoho jiného, zjistili, že nejsem u nás a už mne hledají, musíme si pospíšit. Poslouchej pozorně. Musíš odejít ještě dnes, ještě teď. Existuje způsob, jak se i ty dostaneš přes bariéru. Určitě víš, kam ani nejodvážnější se svou lodí nevplují. Tam musíš ty, teď. Doufám, že máš loď. Potom ještě smíchej Elixír halucinační s Elixírem koncentrované magické energie. Je bezpodmínečně nutné, aby ho vypil, než tam vpluješ. Sebou si vezmi jen jídlo, vše ostatní ti bude k ničemu. Ano, vaše magie u nás funguje úplně jinak. Musíš si pospíšit, nestíhám ti vysvětlit tvůj úkol. Zkus prostě najít sám sebe, je to nutné, závisí na tom naše existence. Ale pozor. U nás jsou Příchozí bez milosti zabíjeni. A tys tam byl v nemilosti. Přeji ti mnoho štěstí, musím zmizet. Snad se ještě sejdeme..“ Začínal nad sebou vytvářet jakýsi symbol, když se ještě zarazil. Pokynul k Timeovi. „S tvou pletí a vlasy musíš něco udělat, musíš vypadat normálně! Sbohem! “.. Vykreslil si nad hlavou podivný symbol a se strachem v očích zmizel v obláčku modrých hvězdiček.
_________________
Timeo.. zavaty v prachu na knihovne

[Timeo]

Timeo zaraženě ještě chvilku seděl v trávě, neschopen se donutit vstát, ba i přemýšlet nad tím, co se dozvěděl. Potom se prudce zvedl a lehkým během se vydal zpět k hotelu. Strážník pořád ještě podřimoval, pavouk už tam nebyl. Vřítil se do pokoje, popadl batůžek a začal do něj házet potraviny, nějaké oblečení, připravil si krabici s lodí vkouzlenou do ní. Mezitím přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Zvláště o budoucí cestě. O Hranici samozřejmě věděl. Už mnoho lidí se k ní vypravilo, aby pokořili její tajemství, ale nikdo se nevrátil. Občas se stávalo, že na pláže připlul nějaký člověk, nebo jeho mrtvola. Nic nepoznával, ztratil paměť. Mnohdy byl bláznem. Měl označenou runu na ostrově blízko ní, hodil si ji také do batohu. Potom ještě ponořil hlavu do rozmíchaného roztoku. Modrá barva jeho vlasů zmizela, vlasy měl teď tmavě hnědé. Popadl kus pergamenu a rychle na něj napsal vzkaz přátelům.