Fórum Spolku

[Yakari]

Mladá dívka seděla v knihovně a ve světle svíce studovala staré zaprášené svazky knih. V jedné ruce třímala brk, kterým si na svitky pergamenu zapisovala své poznatky o účincích bylinek, které dnes nasbírala v lese. Hledala hlavně ty, které léčí a posilují, ale zatím se jí příliš nedařilo. Zjistila jak použít kořen mandragory a jaké léčivé účinky může mít ženšen. A také že bude muset jít nasbírat vlákna pavučinek, které spolu se správně vyřčenými kouzelnými slovy dokážou uzavřít ránu tak, že téměř přestane krvácet.

„Yakari, neseď u toho tak dlouho do noci. Zkazíš si oči a dopadneš jako ti staří kronikáři.“ Ozvalo se ze setmělé chodby, kterou se začalo blížit bledé světlo petrolejky.

„Ale musím se toho ještě tolik naučit. Víš, že se chci stát stejně uznávanou léčitelkou, jako byla má matka. Jednou budu jako ona, ale bude to hodně dlouhá cesta.“ Odpověděla dívka a při tom neodtrhla oči od stránek veliké a těžké knihy.

Pomalé kroky se ještě více přiblížily a v matném světle se začala objevovat shrbená silueta staré ženy. „Matka se v tobě nezapře, děvenko. Jednou si o tobě jistě budou vyprávět, ale teď bys již měla jít spát. Slunce se za obzor sklonilo už před několika hodinami a já opravdu jen nerada vidím, jak tu tak dlouho vysedáváš. Však i zítra bude den.“

„Máš pravdu, tetičko.“ Dívka si založila stránku knihy kouskem pergamenu, zavřela ji a odložila na polici za sebou. „Ale ještě než půjdu. Vyprávěj mi prosím o mojí matce.“

„Vždyť jsi o ní slyšela už tolikrát, nevím, co ti mam ještě povídat.“ Řekla stará žena a s posledními slovy konečně došla ke stolku a posadila se. Ve světle svíčky bylo vidět její starou a moudrou tvař.

„Vyprávěj, vyprávěj. Prosím.“ Při těch slovech se dívce oči rozsvítily dychtivostí a nadšením. Stařena si toho všimla, a proto ji poslala pro vodu. Pak spolu zasedly ke stolu, žena se pohodlně usadila a začala vyprávět příběh, stejně jako již tolikrát předtím:

„Není tomu dlouho, co se Yollene, tvá matka, proháněla po zdejších lesích na jednom z nejkrásnějších koní, které lze v britainských krajích objevit a ochočit. Její dlouhé vlasy barvy slunce zářily a šaty vlály ve větru. Byla skutečně překrásná. K jejím dveřím často přicházeli poslíčci s náručemi plnými květin nebo spoustou dárků od jejích nápadníků.
Ale nebyla to její krása, kterou se proslavila. Lepší léčitelka na celém širém světě snad ani nebyla. Znala každičkou bylinku i všechny přísady do různých lektvarů, které dokázaly posílit, uzdravit, nebo osvěžit jako doušek pramenité vody. Jakékoliv zranění se vyléčilo rychleji pod dotykem jejích rukou, a nemocní k ní chodili i z dalekých krajů jen aby nad nimi vyřkla svá slova požehnání. Mnohokrát se vypravila se skupinkou dobrodruhů do temných podzemních jeskyní, obývaných zákeřnými monstry, aby jim pomáhala přežít.

Avšak nebylo tomu tak vždy. I ona byla kdysi mladé a nezkušené děvčátko. Bála se jít sama i do lesíka za domkem. Jenže jednou se u jejích dveří z koně svalil mladý muž. Byl celý od krve a měl velmi přerývaný dech. Mladá Yollene se velice polekala. Nikdo nebyl na blízku, aby mohla zavolat pomoc. Rychle proto zaběhla do dveří, našla pár obvazů, nějaké bylinky a do lavoru z vedra vlila čerstvou vodu. Věděla, že teď musí být rychlá. Každý promrhaný okamžik mohl znamenat smrt. Se všemi věcmi přiběhla ke zraněnému mladíkovi. Omyla mu všechny rány čistou vodou a začala je rychle obvazovat. Nikdy dříve to ještě nezkoušela, ale teď jako by její ruce někdo vedl a do ucha jí šeptal slova, která má říkat. Vyřkla první slova a mávla rukou. Byla překvapena, jak magické světlo rychle zcelilo hlubokou ránu na jeho paži. Znovu a znovu ta slova opakovala a za chvilku již nebylo nic k uzdravování. Začala mu smývat krev z tváře. Byl tak mladý. Nemohlo mu být více jak 17 let a přes to již utržil tolik ran v boji. Jizvy, které mu zůstaly z minulých bojů mu křižovaly tvář.

Jeho oči se lehce zachvěly. Yollene se málem zastavilo srdce.
„ Zachránila jsem jeho život.“ Zašeptala, jako by tomu stále nemohla uvěřit. Pomohla mladíkovi na nohy a dovedla ho do domku, kde ho uložila na lůžko. Zaslechla ještě tiché poděkování a vyběhla opět na čerstvý vzduch. Seděla na zápraží domku a přemýšlela do pozdního večera. To co ten den zažila, ji konečně potvrdil její velký sen, stát se léčitelkou.

Hned od druhého dne už běhala po lese a sbírala všechny možné bylinky a přísady a večery trávila v knihovnách, aby zjistila, co která bylinka umí. Jsi úplně stejná, jako ona.“

Stará žena se na chvilku odmlčela, aby se napila vody. „Mela bys jít spát. Zítra je taky den.“ Pomalu se zvedla od stolu a vzala do ruky lampu. Yakari sfoukla mlčky svíčku a vydala se za ní. Věděla, že už ji nepřemluví.

Ten večer ještě dlouho přemýšlela o své matce. Nikdy ji nepoznala. Zemřela pár měsíců po jejím narození. A na otce si pamatovala jen velice matně. Ten svět živých opustil v den jejích sedmých narozenin. Její vzpomínky na něj však byly prozářené sluncem a také radostí. Usnula se spokojeným výrazem ve tváři. Když se ráno probudila, hned běžela do knihovny, aby pokračovala ve svém učení. Zanedlouho došla i tetička se snídaní.

„Děvče, děvče. Proč občas neběháš po lesích se svými přáteli? Jen stále ležíš v knihách. Dopadneš stejně jako ti staří kronikáři.“

„A jak dopadli, tetičko? Ještě jsi mi to neřekla.“ Usmála se na ni Yakari. Stará žena se zvedla a pokynula dívce, ať ji následuje. Spolu se vydaly do spletitých uliček staré knihovny, až došly do míst, kde ještě nikdy nebyla. Knihy zde byly velice staré, a zlaté písmo na jejich hřbetech téměř nebylo vidět. Přesto však dokázala některé názvy rozluštit. Celá dlouhá ulička byla plná letopisů významných rodů a také mnoha společenství hrdinů. Začala se probírat názvy a narazila na spisy několika rodů a cechů, které znala z vyprávění několika bardů, co projížděli jejich vesnicí. Avšak teď se dočetla mnohem víc. S nadšením četla jeden příběh za druhým, prolistovala každou knihu, prohlížela si všechny rytiny. Obrázky rytířů, sličných dam a dokonce i mistrů tajemné magie. Objevila zmínky o nejlepších kovářích a několikrát i zprávu o svých rodičích. Nadšená si je četla znovu a znovu, hltala každičké slovíčko. Úplně zapomněla na svojí velikou chuť po učení. Tak moc se ponořila do vypravování a příběhů. Byl opět skoro večer, když objevila knihu, která byla něčím jiná, trošku zvláštní. Jako by z ní vyzařovalo nějaké kouzlo. V rukou třímala kroniku Spolku. Nikdy o tomto společenství přátel neslyšela, ale teď, když si prohlížela stránky plné nádherných obrázků, přišlo jí to, jako by všechny, o kterých si teď četla, již od dětství znala. Začala hned hledat další útržky o Spolku. Našla jich poměrně dost a některé z nich byly zapsány teprve v nedávné době. Naprosto se ztotožňovala s jejich přesvědčením a zatoužila se k nim připojit. Vzala do ruky husí brk, namočila v kalamáři a na kus pergamenu začala psát své přání a tužby:

„Vážení představení Spolku
Mé jméno je Yakari, na tomto světě jsem již dvacátým třetím rokem a rozhodla jsem se stát léčitelkou, jakou byla má matka Yollene. Od svých mladých let jsem často navštěvovala podzemní chodby a kobky pod některými ze známých měst kraje Britainského, kde jsem se naučila nejnutnějším základům a vydělala pár zlaťáků na zaplacení domku, ve kterém žiji. Později, když už mě kouzelné brány odmítaly vpustit do podzemí, učila jsem se u některých mistrů umění lékařského a nedávno jsem našla skupinku dobrodruhů, kteří byli ochotni a ukázali mi jedno z nejlstivějších míst na Ledovém ostrově. Avšak od té doby jsem ve svých znalostech ještě maličko pokročila. Mé léčitelské schopnosti jsou na vysoké úrovni, kdy pouhým přikládáním obvazů dokážu oživit padlého hrdinu a i s magií koketuji celkem obstojně.
Velice ráda bych se s Vámi seznámila, jelikož jsem četla vaše kroniky a velice mě nadchlo vyprávění o vašich dobrodružstvích. Ráda bych se některých také zúčastnila. Nejsem zatím příliš zručná, ale myslím, že učení mi jde poměrně rychle od ruky a půjde jistě ještě lépe, pokud mi bude dopřána možnost nechat se provést po Temném Ráji s někým, kdo již zná nejrůznější cestičky a místečka, která bych skutečně ráda poznala.
Těším se v snad brzké setkání. Pro případné rychlejší spojení než po poslíčkovi, zanechávám na druhé straně pergamenu i číslo svého komunikačního krystalu.
S pozdravy, Yakari“

Dívka rychle dopsala a nechala zaschnout inkoust. Potom ho otočila a napsala tři krátká čísla: 409 085 730 Poté nechala poslat pro poslíčka. Pergamen stočila do ruličky a opatřila pečetí. Poslíčkovi vysvětlila, kam má dopis donést a odebrala se domů spát. Po celém dni byla dost unavená, a proto usnula ve chvíli, kdy hlavu položila na polštář. Teď nezbývalo než čekat, kdo a zda vůbec se ozve. Teď už jí vůbec netížilo, že vlastně nezjistila, jak ti kronikáři dopadli.
_________________
Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel.

[Bizon]

Otevřel jsem dveře Spolku a dovedl koně k napajedlu. Poplácal ho na bocich a prohlédl, zda nemá na těle nějaké rány z naší poslední cesty. Nic jsem nenašel a tak jsem ho nechal si odpočinout. Vešel jsem do hlavní místnosti a posadil se znaven ke stolu. Meč jsem pohodil na zem a helmici položil na stůl. Promnul jsem si oči a zabředl jsem do myšlenek, které mě poslední dobou sužovaly.

Z myšlenek mě dostaly těžké kroky a funění, které jsem uslyšel za dveřmi. Po chvíli se ozvalo zabušeni do dveří a zpoza dveří se ozvalo: "Halo. Jest v tomto domě někdo, kdo k pánům Spolkovním patří? Prosím, otevřte, ať mohu předati do Vašich rukou vzkaz, jenž je Vám adresován." Vstal jsem od stolu a unavenými kroky se pomalu přesunul ke dveřím a obezřetně je otevřel. Za dveřmi stál posel, jehož zpocená pleť vykazovala známky chvatu a naléhavosti zprávy. Řekl jsem: "Zdravím, Jsem rytíř Bizon, člen Spolku, mě můžeš zprávu s klidným srdcem předati." A na důkaz své příslušnosti jsem ukázal svůj odznak. Posel přikývl a předal mi do rukou pergamen vonící po bylinách, které mi připomínali můj kraj. Dal jsem poslovi pár zlaťáku od cesty, zavřel dveře a s pergamenem se posadil ke stolu.

Na pergamenu byla pečeť, kterou jsem neznal. Rozlomil jsem ji a rozhrnul pergamen. Písmo bylo krásné, úhledné. Evidentně ho psala žena, jelikož takto by žádná chlapská pracka neuměla psát. Začetl jsem se do pergamenu a na obličeji se objevil náznak radosti a spokojenosti. Po přečtení pergamenu jsem ho pečlivě sruloval. Našel jsem kožené desky, které byly zahrabány ve společné truhle a vložil do nich pergamen, kdy tyto desky jsem pověsil na spolkovní nástěnku.

Došel jsem k psacímu stolu, jenž se nachází v zadni místnosti Spolku. Vytáhl jsem brk a kalamář. Pergamen již na stole rozbalený byl. A napsal jsem :

Zdravím Vás slečno Yakari, jsem rád, že jsem první, kdo do svých ruk dostal Vaši zprávu. Váše zpráva je psána velmi krásným písmem, což vypovídá kladně o Vašem charakteru a věřím, že se nemýlím. Bude mi ctí s Vámi někdy vyrazit na toulky Temným Rájem či do útrob dungeonů. Přeji Vám mnoho štěstí při Vaší pouti za bratry a sestrami spolkovními a při Vašem seznamování se s nimi. Je mi ctí Vás poznat. Aethan s Vámi léčitelko.

Dopsal jsem poslední slovo a smotal pergamen. Prešel jsem ke svému věrnému oři a vložil svůj pergamen do kožených desek, na které jsem velkým písmem napsal YAKARI.

Nasedl jsem a odjel do svého útočiště v Nujelmu.
_________________
commander viagra generique algerie www.viagrasansordonnancefr.com

[Frantisek]

Před Spolkovním domem lehce foukl vítr a z ničeho nic se objevila postava v oranžové róbě. Vstoupila do dveří a začala do truhly dávat zásoby tamburínek. Po chvilce se postava narovnala a mířila ven ze dveří. Pak se ale zastavila a hleděla na nové kožené desky s nápisem YAKARI. Se zájmem pročítal příběh a na tváři se mu rýsoval spokojený úsměv.
Když dočetl vzal brk a připsal:

"Zdravím Vás slečno Yakari, říkají mi František ml. a i přesto že jsem víceméně zaneprázdněn jinými povinnostmi, velice rád se s Vámi setkám a popovídám. Pokud by jste něco potřebovala, neváhejte se ptát."
_________________
Frantisek ml. Zastupce představeneho Spolku
Ten co nosí Spellbook proklatě nízko

[Stillwater]

"A pak, že vzdělání se neoplácí", plácl si pro sebe mladý necromancer a přidal do hmoždíře další ingredienci. Se zručností jemu vlastní, získanou při dlouhém studiu magických věd, suroviny pečlivě rozkvedlal a promíchal, přesypal do neveliké nádobky a dolil několika tekutinami z připravených kádí. Pak se pohodlně usadil do svého pohodlného křesílka před svou věží tak, aby pěkně viděl na hvězdy a začal usrkávat. Už druhou noc netrpělivě vyhlížel meteorický roj u souhvězdí Ophiuchus. Jediné, co ho na tady té příjemné "vědecké" aktivitě štvalo, bylo neustálé odbíhání k hmoždíři, krájení limetek, trhání máty, magické mražení(*) vody apod.

"A proč si to vlastně nenamíchám v tom velkém hmoždíři ve Spolku?", napadlo ho spásné řešení a už spěchal do sklepa pro tu velikou sklenici, kde si doposud schovával naložené slimáky. Za okamžik se objevil v obláčku dýmu před nástěnkou jejich sídla v Jhelomu s velikým baťohem plným surovin.

"No vida, nové desky", opatrně je sundal, že si je mezitím pročte, než se mu podaří lektvar připravit. Pohodlně se usadil v zadní místnosti vedle magického hmoždíře, a u přípravy nápoje se dlouze začetl ....

Poté, co přelil finální produkt do velikánské láhve, vzal kachní brk a připsal do desek svůj vzkaz.

"Buď pozdravena Yakari, tvůj příběh mě velice zaujal. Těším se, až budeš mít příležitost podpořit nás na nějakém dobrodružství svými léčícími kouzly, bludičkami i milým úsměvem.
Nechť Tě Aethan provází,
Stillwater

Vzal desky i připravený nápoj do náruče a zase vyšel před Spolek, kde desky opět pečlivě připevnil na nástěnku. Šáhl do kapsy pro pár bylinek a když se je chystal vyhodit do vzduchu a pronést slova moci, která by ho přenesla zpět domů, uviděl na nebi obrovský letící zářící pás.
"Že by to něco znamenalo?", pomyslel si, vyřkl slova moci a šel si tu nádheru vychutnat z pohodlí jeho křesla s připravenou velikánskou zásobou jeho večerního nápoje.

(*) - tvar odvozený od slova mražák, mražené potraviny apod. Ať si Pražáci trhnou nohou, tohle se z nenapíšu:o)
_________________
Smrt nad Zlato!!!
Stillwater, necromancer, člen Spolku

[Yakari]

Dívku z hluboké meditace probralo zabušení na dveře. „Kdo to může být v tak pozdní hodinu? Dnes již nikoho nečekám.“ Pomyslela si a rychle si oblékla pres noční košilku i šaty, aby nevzbuzovala pohoršení a šla otevřít. Jaké bylo její překvapení, když tam zahlédla poslíčka.
"Nesu vám balíček, mlada pani" Houkl na ni a podával jí balíček zabalený v pěkném papíru a s pečetí Spolku. Srdíčko jí zaplesalo radostí. Rychle našla pár zlaťáků, které dala chlapci od cesty a netrpělivě si prohlížela balíček. Přemýšlela, co v něm může být. Byla hodně netrpělivá, ale obávala se toho, co najde. Dodala si odvahu, rozlomila pečeť a strhla papír. Před ní se objevily kožené desky nadepsané jejím vlastním jménem. Spěšně je otevřela a vypadly z nich hned 3 listy pergamenu, každý popsaný jiným písmem. „Hned 3 lidé mi odpověděli?“ Mlčky se pustila do čtení dopisů.
„Chtějí mě poznat? Chtějí se setkat?“ Vykřikla nadšeně do houstnoucího šera. Stále tomu nemohla uvěřit. Posbírala jen pár nejnutnějších věcí, do váčku uložila pár bylinek a do tlumoku přihodila nějaké občerstvení na cestu, pár obvazů pro nejnutnější případy a několik lahviček s kouzelnými lektvary, které usnadňovaly tok jejích myšlenek. S tímto vyrazila ze svého bytu v hostinci v Occlu, nasedla na koně a pronesla kouzelná slova. Po chvilce se kouzlem přenesla do ostrovního města Jhelomu, kde začala pátrat po domku, patřící lidem, kteří směli hrdě nosit znak Spolku. Po chvilce bloudění se raději ve zdejším hostinci doptala na cestu. Za okamžik už stála před domem a hleděla na Základní Kámen, na kterém bylo vytesáno jediné slovo:

SPOLEK

Nyní konečně dorazila k prozatimnímu cíli své cesty. Zaklepala na dveře, avšak z domu se neozývala ani hláska. „Já hloupá, vždyť jsem o plánované návštěvě měla dát nejdříve vědět“ plácla se do čela. „Teď tu můžu vyčkávat dlouho do noci, nebo také do rána.“ Z tlumoku vytáhla kousek pergamenu a rychle napsala kraťounký vzkaz:

„Vážení lidé Spolku,
Snad to nebude příliš troufalé, ale doufám, že to nebude trvat dlouho a budu Vás již brzy moci oslovovat Drazí přátelé. Omlouvám se za neohlášenou návštěvu. Pro svůj spěch a nadšení opomněla jsem dát předem vědět. Abych zde nečekala, třeba zbytečně, zanechávám zde tento dopis. Zítra mě bohužel čeká spousta práce v lese. Dřevo na zimu se samo nenasbírá, ale pozítří, pokud to bude možné, bych se ráda s Vámi setkala. Bude mi velkou ctí poznat chrabré rytíře a sličné dámy Spolku.
S pozdravením, Yakari“

Vzkaz srolovala do uzoučké ruličky, nad plamenem rozehřála pečetní vosk a otiskla do něj svůj znak. Ruličku podsunula škvírou pode dveřmi, aby ji nikdo z náhodných kolemjdoucích nemohl zahlédnout a odnést a spěšně se odebrala ke svému domovu.
_________________
Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel.

[Stillwater]

Když se opět po jedné z výprav stavil ve Spolku a přečetl zprávy, připíchl na nástěnku nový vzkaz.

"Yakari,
velice rád se s Vámi setkám osobně, jen se obávám, že dnešního dne mě k večeru poutají ještě jiné záležitosti. Pravděpodobně budu moci dorazit do našeho sídla až v času desáté hodině blížícím se. Omluvte tedy případně mou neúčast v dřívějším termínu. Pokud však přesto nebudete moci večer usnout, můžete se klidně stavit na skleničku dobrého Yewského červeného (cca 22:30), a připojit se tak ve Spolku ke mně a slečně Agness. Stejně tak rádi uvítáme společnost kohokoliv dalšího.

S pozdravem,
Still.
_________________
Smrt nad Zlato!!!
Stillwater, necromancer, člen Spolku

[Wolf]

Klerička Yakari se dnes oficiálně stala adeptkou Spolku. Gratuluji!
_________________
podepsán:
Wolf (paladin, Člen Spolku a bývalý Pán rekrutů)
IN VINO VERITAS - VE VÍNĚ JE PRAVDA

[Bizon]

Probudil jsem se do nového dne. Slunce již bylo vysoko, jelikož noc byla dlouhá a náročná, tak jsem si přispal. Posadil jsem se na postel a rozhlédl se po světnici. Vše bylo řádně uklizeno a srovnáno. Asi Vitae nebo Cpt. Rookie měli uklízecí zápal.

*pousmál se*

Vstal jsem. Přehodil peřiny přes bradlo postele a šel se umýt. Voda dnešního dne byla krásně křišťálová a studená. Zimou mi vyskočila husí kůže. Oblékl jsem se. Posnídal zbytky od večeře a s jasným cílem jsem nasedl na svého koně a vyjel k milovanému Spolku.

Přijel jsem k vstupním dveřím do Spolku. Sesedl z koně. Uvázal koně u napajedla a pohladil ho po krku. Odemkl jsem dveře a vstoupil do hlavní místnosti našeho domu. Posadil se na jednu z židlý kolem valkého stolu a dlouho jsem se rozhlížel kolem. Sledoval jsem zaprášené knihovny, z kterých již dlouho nikdo žádnou moudrou knihu nevyndal. Sledoval jsem místnost, v které se trénují různé dovednosti, která zela prázdnotou a pavouci zde zrovna měli olympiádu. Sledoval jsem truhly členů Spolku u nichž už pomalu rezivěly zámky. Sálal jsem nádhernou vůni, která se linula po celém domu. *zamrazilo ho* Ale i přesto všechno mě naplňovala obrovská hrdost a čest, že tu mohu být a že mými přáteli v životě i ve smrti jsou mí bratři a sestry Spolkovní. Jsou to Ti, jež jim v žilách koluje Aethanova krev. Ti, kteří neznají slova NE pro své přátele. Ti, kteří raději padnou v boji, než, aby opustili své přátelé. Ti, jež jsou čestní a spravedlivý ve svých myšlenkách i skutcích.

*s hrdostí a úctou v očích se zadíval na znak Spolku na své klopě*

Když jsem vstupoval do Spolku, tak jsem si slíbil, že nikdy nedopustím, aby byl Spolek čímkoli a kýmkoli poskvrněn a jeho pověst pohaněna mrskými a bezduchými činy hrdinů, kteří si nevidí na špičku nosu.

*zaťal pěsti a v očích mu zažhnuly plamínky, které značí pro nepřítele nevyhnutelnou smrt*

*zklidnil svojí mysli*

Vytáhl jsem z kapsy běloskvoucí pergamen a začal psát.

„Zdravím bratře či sestro. Vzhledem k tomu, že jsi již delší dobu adeptkou Spolku, rád bych se Tě nyní zeptal na pár otázek. Jsou to jen otázky mé a slouží jen pro mou potěchu duše.“

*ďábelsky se ušklíbl*

„První z otázek jest :

Co pro Tebe Spolek jako guilda znamená?

Druhá otázka jest :

Kolik členů Spolku znáš osobně nebo jsi s nimi aspoň prohodil několik vřelých slov přes komunikační krystal?

Třetí otázka jest :

Jaké vlastnosti by měl mít každý adept Spolku?

A poslední otázka zní :

Co by pro Tebe znamenalo být členem Spolku se všemi jeho právy i povinnostmi?

Předem děkuji za Tvojí odpověď.

Sílu a čest v Tvých rozhodnutích

S úctou Tvůj bratr Bizon“

Dopsal jsem první pergamen a poté napsal ještě 4 další totožné. Po dopsání posledního jsem všechny pečlivě sruloval. Vstal jsem od stolu a s odlehčeným pocitem v duši jsem je hodil do schránek s jmény VITAE, YAKARI, HMMM, ŽANETKA a EVELYN DUPONT.

S lehkým úsměvem na tváři jsem zamkl Spolek, nasedl na koně a jel si užívat krásného zbytku dne.
_________________
commander viagra generique algerie www.viagrasansordonnancefr.com

[Yakari]

Divenka, zahalena do tepleho vleneneho plaste pomalu postupovala silnou vanici. Neznala svuj cil, ale vedela, kam chce dojit.

Posledni, co si pamatuji byl tanec. Rej spousty svetel, zlatych, stribrnych. A ta nadherna hudba. Zvoniva. Linula se odevsad, z nejvzdalenejsich koutu sveta, stejne jako z meho nitra.
A pak najednou ticho, tak tizive a depresivni, a tma. Naprosta a neproniknutelna tma. Dusila jsem se ji.
A potom? Probudila jsem se. Nevim kde a dokonce ani kdy. A nevedela jsem dokonce ani kym jsem. Ale zila jsem. Zabalila jsem se do tepleho vlneneho plaste, ktery visel u dveri a vyrazila jsem do snehove vanice. Me srdce vedelo, kterym smerem se vydat a ted mi ukazovalo smer.

Vichrice pomalu zacala polevovat. Snehu bylo hodne ale vitr hned vsechny stopy zaval. I kdyby ji nekdo sledoval, nemel by sebemensi sanci. Z pocatku jeste nejiste, ale ted jiz pevnym a rozhodnym krokem mirila k mestu, ktere se rysovalo na obzoru. Z dalky ho nepoznavala, ale kdyz dosla konecne k mestskym branam, nebyla si stale jista. Razne zaklepala na dubovou branu.

"Pritel ci nepritel?" ozvalo se spolu s odsouvanou zavorou maleho okynka priblizne ve vysi hlavy.
"Jako by na tom zalezelo. Ani nevim, kde vlastne jsem," odpovedela jsem rozmrzele. Nemela jsem naladu na povidani si se straznym a navic jsem citila, ze bych si mela pospisit.
"Nevis, kde jsi? Tak to budes cizinka. A sama? Pojd dal, zavedu te do mistniho hostince. Daji ti tam najist a napit. A mozna najdou i misto na prespani, vypadas zmrzle,"dorekl strazny. To uz me tahl za mestskou branu a rychle ji zase zaviral. "Kdybys tak touzila po tom, vedet, kde jsi, tak prave vchazis na pudu mesta jmenem Yew."
"Dekuju," zaseptala jsem, protoze na vic, jsem se nezmohla. Ne, ze bych byla tak zmrzla, ale zaskocilo me to mile privitani. A jeste vice to jmeno. Yew. Odkud ja ho znam? Je tak povedome.

Devce se strazcem dosli az do mistniho hostince. Postarali se tam o ni, dali ji napit, najist. do te doby si ani neuvedomila, jaky ma hlad. A celou dobu premyslela, proc ji jmeno mesta prijde tak povedome. Nabidli ji dokonce i nocleh, ale odmitla ho. Vedela, ze musi neco najit. A to co nejdriv. A ze to neco je v tom podivne povedomem meste jmenem Yew.

"Marion, vy jste mistni, jiste se tu dobre vyznate. Jsou tu nejaka vyznamna mista? Rada bych je navstivila." zavolala jsem od sveho stolku na hospodskou.
"Nooo, vite. My jsme takove mesto v lese. Naves a par domku. Ale vyznamny mista? Mozna tak pevnost. s veznici, ale ta uz se davno nepouziva."
"A neco jineho? Urcite to nemuze byt vse" nenechala jsem se odbit.
"tak zkuste vinohrad. Vyrabi tam vyborny vino. v celym sirim kraji nenajdete lepsi. Nakupuje ho tu dokonce i smetanka z Britu."
"Urcite se tam podivam, dekuju za radu." Vedela jsem, ze to neni ono, ale kde mam zacit hledat?
"Paninko, ze vy hledate cech kleriku?" ozval se mi u ucha tichy a sipavy hlas. A ja si uvedomila, ze to je presne to, co hledam.
"Ano, jak to vite?"
"Mate takovy jemny ruce od vsech tech bylinek a olejicku, co pouzivate. A vas hlas, zni jako ticha modlitba za uzdraveni. Takovy mela i moje matka." Opet zaseptal. Rychle jsem se otocila, ale nikoho jsem nevidela.
"Marion, kde najdu cech kleriku?" neodolala jsem a polozila otazku.
"Kdyz vyjdete, tak pujdete chvilku rovne pres naves a pak po te ceste vpravo. Ta vas tam dovede"

Mlada divka hodila na stul par drobnych, co nasla v torne a rychle vybehla ven. pres namesti a pak doprava. A uz stala pred nim. Vysoke kamenne steny, mramorova podlaha, skvostne vypracovane sloupy a nadherne ornamenty vyrezane ve dverich. Ta nadhera, a poznava to tu, konecne vedela, kde je a jeji pamet se pomalu zacinala navacet. Probehla budovou a narazila na knihovnu. Ach ano, tady travila sve mladi a ucila se poznavat bylinky a kouzlit sva ochranna kouzla. A tady take objevila tu kroniku. Ovsem, Spolek. Jak na ne mohla vubec zapomenout?

Ted uz jsem vedela, kde jsem. A dokonce i kdo jsem. Chtela jsem se prece stat klerickou, jako byla ma matka, ale co se stalo? V torne jsem objevila starou knihu a par bylinek. Nalistovala jsem spravnou stranu, vyhodila bylinky do vzduchu a zaseptala zarikadlo. Vzapeti jsem stala v uplne jinem meste, ale tentokrat jsem vedela kde jsem a dokonce i kam mam jit. Ten domek, byl mi tak znamy. Dosla jsem az k truhle a nahledla do ni. Okamzite mou pozornost upoutaly kozene desky s mym jmenem. Ach ano, tak se tady preci dorozumiva. Nahledla jsem dovnitr a usmala se nad dopisem. Popadla jsem do ruky husi brk, namocila v inkoustu a pustila se do odpovedi na otazky, ktere se za dobu me nepritomnosti objevily.

1.Co pro Tebe Spolek jako guilda znamená?
2.Kolik členů Spolku znáš osobně nebo jsi s nimi aspoň prohodil několik vřelých slov přes komunikační krystal?
3.Jaké vlastnosti by měl mít každý adept Spolku?

Spolek je podle meho nazoru guilda, kde nejde tolik o majetek, jako spis o chut pobavit se s prateli a pomoci jak bliznim, tak i naprosto neznamym. Je mi velkou cti, ze jsem mezi vami mohla nejakou dobu pobyt a nektere z vas i poznat osobne. Rada si s kymkoliv z vas popovidam pres komunikacni krystal nebo v ramci moznosti a volneho casu vyrazim do podzemnich prostoru vybijet monstra.
Adept spolku by podle me mel byt hlavne osobity. Nekoho jen kopirovat je casto to nejhorsi, protoze se to kolikrat zvrtne v chaos. Take by mel byt vice aktivni (kazdopadne vice, nez ja), aby se Spolek zase postavil poradne na nohy. A pokud mozno na sve vlastni. Neni prece nutne slapat na cizi. A take by mel byt hodne pratelsky, protoze jinak by do Spolku nezapadl.

Divka dopsala a nechala zaschnout posledni kapky inkoustu. Vlozila list papiru opet do slozky a tu uzamkla v truhle. Zamumlala tichou modlitbicku a na jeji okoli se snesl stribrity trpyt. Ve vzduchu, jako by zatancilo pa svetylek a divka v tichem rozjimani zmizela

Jak jste vetsina z vas driv, nebo pozdeji poznali nebo zjistili, neni clericka moje jedina postava na DP a Spolek neni jedina guilda, u ktere jsem byla. Yakari byla zamyslena jako naprosto nezavisla na vsech mych ostatnich postavach, kvuli neprijemnostem a hadkam v jine guilde, ktere se nakonec vyresily odchodem. Bohuzel take to byla dosti nestastna volba (alespon pro me). Ale jsem velice rada, ze jsem si postavu clericky zkusila... A jeste stastnejsi jsem za to, ze to mohlo byt mezi vami, protoze jsem tu nasla par pratel, se kterymi si moc rada popisu.

Nerikam, ze je to posledni sbohem, ale asi to nebude ani tak me mate zase zpatky. Cas snad vsechno ukaze...
_________________
Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel.

[Frantisek]

*je rád, že se konečně dívka objevila a zanechala o sobě zprávu, že je v pořádku*

Aktivita je sice svým způsobem důležitá, ale nikoli nezbytná. Důležitější jsou lidé...
_________________
Frantisek ml. Zastupce představeneho Spolku
Ten co nosí Spellbook proklatě nízko