Fórum Spolku

[Leny-m]

Přítel, který pro mě často vyrábí kuše, opravuje mi zbroje, stará se mi o stáje, když jsem na výpravách mne požádal, jestli bych nedoručil jeho psaní na Spolkovní nástěnku. Je to dobrý člověk a chtěl by vstoupit do našeho společenství. Prosím, přijměte ho z mé protekce mezi vás, jistě se rychle začlení.

Zde je již jeho psaní:

Dveře dřevěné kožedělny se rozletí a prásknou o zeď. Dovnitř vbíhá drobná postava sluhy. Chaoticky se rozhlíží po místnosti. Snaží se najít svého pána. Přes hromadu vydělaných kůží zahlédne dlouhé hnědé vlasy. Křičí: „pane,“ než však stačí pokračovat, osoba, jejíž vlasy mylně přisoudil svému pánovi, se tváříc se vyděšeně otočí. „Promiňte, omlouvám se,“ sluha se tváří provinile. „Jestli hledáš Aurelia, už je na cestě domů, před chvílí odešel,“ povídá kožedělník ještě roztřeseným hlasem. Sluha na nic nečeká, dveře znovu stejně rychle otevře a vyběhne ven.

Aureilus jde domů po prašné polní cestě. Občas se s úsměvem podívá do zlatavého pole pšenice, které je ještě zlatavější než normálně díky slunci na bezmračném nebi. Srovná si na rameni hromadu kůží, které si nese od kožedělníka a tiše si pohvizdává. Je spokojený, plný štěstí, vše se mu daří. Dnes udělal dobrý obchod. Pár uncí masa a džber mléka vyměnil s kožedělníkem za kvalitní kůže, ze kterých chce nechat ušít oblečení pro svého potomka, který má být co nevidět na světě.

Když prochází kolem velkého větrného mlýnu, zaslechne za sebou tupou ránu dopadu na zem. Otočí se a zahlédne svého sluhu, který se s bolestí zvedá ze země. I s kůžemi na rameni k němu přispěchá a pomáhá mu na nohy. Při tom se tváří tázavě.

„P… pane,“ vyhrkne ze sebe udýchaný sluha a mačká si rozedřená kolena. „Vaše žena, Vaše žena,“ sluha sotva popadá dech. „Váš potomek… už,“ na víc Aurelius nečeká, sesune z ramene kůže do sluhovi náruče a utíká domů. Ještě koutkem zahlédne, jak se jeho věrný služebník znovu klátí k zemi pod vahou kůží, ale nezastavuje se, má pro to dobrý důvod. Hrudí mu prostupuje hřejivý pocit lásky a štěstí. Běží tak rychle, že nestíhá kmitat nohama. Když dobíhá ke svému stavení, slyší už dětský pláč. „Heleno,“ křičí. Otevírá dveře. Vbíhá do místnosti. „Je to hoch, máme hocha,“ odpovídá mu radostně jeho krásná žena Helena.

A tak jsem byl zrozen, syn Aurelia a Heleny. Po otci mám jméno, po matce krásu... ehm *usmál se* Těší mě, že mohu rozšířit vaše řady a stát se členem Spolku. Hrdě budu nosit váš odznak na své róbě.

(topic nelockovat, po delší době sem chci ještě něco připsat, forum mi sprostě zablokovalo můj druhý mail, který používám a nechtěl jsem si zakládat další, proto je to udělané takhle)
_________________
Leny-m