| Zobrazit předchozí téma :: Zobrazit následující téma |
| Autor |
Zpráva |
Leny-m
Moloch
Založen: 03. 10. 2004
Příspěvky: 3124
|
 Zaslal: st březen 22, 2006 8:54 pm Předmět: Leila |
 |
|
| citace: |
Leila
Byl teplý slunný den, kůň, stojící ve stínu mohutné lípy před hostincem, si dopřával odpočinku a spokojeně zaržál. Do velkého a z půlky plného hostince vstoupila osoba v temně černé róbě, na chvíli se ve dveřích zastavila, pak se rozhlédla po místnosti a zamířila ke stolu v rohu místnosti. Tvář, kterou halila kapuce nebylo možné zahlédnout, ale velikost postavy a ladnost chůze naznačovala, že jde o ženu. Lehká jako vánek prošla místností a usedla ke stolu. Byla terčem mnoha zvědavých pohledů, ale jako kdyby jí to nevadilo. Po chvíli se spoza baru vykolébal obtloustlý barman se špinavou zástěrou kolem pasu. Došel ke stolu kde, stále ještě zahalená v róbě a s kapucí přes hlavu, seděla ona. Nabídl jí pití, ale ona jen mávla rukou a barman šklebíc se odešel.
Po chvíli do hostince vstoupili dva muži. První byl malý jako trpaslík s hustými hnědými vlasy a hned jak vešel, zamířil k baru mávajíc na hostinského, se kterým se určitě dobře znal. Druhý byl vysoký, až se musel sklonit, když vcházel do dvěří. Jeho oblečení byl zbarvené do odstínů zelené a ozdobené zvláštními vyšitými symboly. Vypadal jako elf, ale jeho nezašpičatělé uši prozrazovali, že jím není. Bez váhání vyrazil dlouhými kroky ke stolu, kde seděla ona, cestou pozdravil pár svých přátel, kteří seděli u okna, přes které bylo vidět ven do sluncem ozářeného dvora. Posadil se proti ní a ona si pomalým pohybem ruky sundala kapuci, takže jí bylo vidět do krásné tváře jemných rysů. Její tmavší kůže, vlasy černé jako noc a oči hořící rudým ohněm v její tváři k ní připoutali další zvědavé pohledy. Podívala se přísedícímu přímo do očí, který bez mrknutí oka hleděl do jejích. „Dlouho jsem tě neviděl, změnila jsi se“, promluvil. „Snad jsem ti nechyběla bratříčku?“, ironicky se pousmála. „Vždy jsi byla milá sestřičko, ale jsme tu kvůli jiným věcem..“, položil na stůl malý balíček zabalený v zelených listech. „Je to část tvého dědictví, máš na něj právo, ale jistě víš, že kdybych neslíbil našemu otci, že ti ho dám..“, odmlčel se a pozoroval jí, jak jemnými prstíky rozbaluje balíček. Když ho rozbalila a pohleděla mezi listy, rozzářili se jí oči, poté opět balíček pečlivě zabalila a schovala ho do vnitřní kapsi její tmavé róby. „Chceš mi ještě něco říct?“, pohrdavě na něj pohlédla. „Víš, co to znamená, když je rozdělíme?“, vytáhl další balíček zabalený v listech podobný tomu prvnímu. Znuděně se mu podívala do očí. „Nechci tě už ani vidět, jdi mi z očí, jsi hanbou naší rodiny, zradila jsi všechno, za co jsme já a tvůj otec bojovali“, s nenávistí a bolestí v očích se zvedl ze židle. „Vždy byl slabý a nic nedokázal, myslel jen na své vznešené cíle, jeho krev kolující v mých žilách mě zostuzuje. Jsi jako on, blázen, který věří v pravdu, přátelství a lásku, jak povrchní. Nevidíš pravou sílu. Sílu kterou nám dědictví dává, to my jsme ti, kteří mohou dosáhnout velkých věcí, stačí jen natáhnout ruku, můžeme dokázat cokoliv“, bez výrazu se znovu podívala do jeho očí. On si mezitím uložil malý listový balíček do brašny a zamířil ke dveřím, ona ho následovala s očima upřenýma na jeho záda.
Ostatní je mlčky pozorovali. Došel ke koni stojícímu pod lípou, který radostně zafrkal, když uviděl svého pána. Ona natáhla ruku, sáhla na jeho rameno a zastavila ho vprostřed cesty. Oknem z krčmy je pozorovalo mnoho zvědavých tváří. Neotočil se, jen odstrčil její ruku ze svého ramene a pokračoval ke koni. Z hostince bylo vidět, jak se její ústa pohybují, pak vykřikla kletbu a nataženou rukou mířila na jeho záda, silný záblesk světla se snesl z blankitně čistého nebe. Uskočil, blesk, který dopadl jen o půl stopy vedle něj do země, po sobě zanechal velkou díru v zemi. Rychle doběhl ke koni a z boční strany sedla vzal velkou zeleně zářící kuš, hbitě nabil a namířil na ní. Ona mezitím rychle drmolila další kletbu míříc rukou přímo na něj, vlna ohně vyšlehla z konečků jejích prstů a letěla proti němu, během sekundy odhodil kuši na zem a nasadil si na ukazováček, široký prsten. Vlna ohně se půl druhé stopy před ním odrazila od neviditelného štítu a zasáhla mohutnou lípu, jejíž koruna začala hořet. Teď už neváhal ani chvíli, popadl kuši, zamířil, ale tam, kde předtím stála ona byl jen obláček prachu vznášející se nenápadně ve vzduchu. Zalapal po dechu, nasedl na koně a ujížděl do dáli.
|
_________________
Leny-m |
|
| Návrat nahoru |
|
 |
Gate keeper
Phoenix
Založen: 22. 10. 2003
Příspěvky: 1440
Bydliště: Brno
|
| Zaslal: st březen 22, 2006 10:00 pm Předmět: |
|
|
Mnohokrate jsem Leilu videl. Z očí ji šlehali blesky, ale nikdy nevěřil. Nemyslel jsem si že je taková. Vždyť je to Tvoje sestra, Leny.
*Zklopil hlavu*
Nevim jak ji Izual dokázal zlákat. Snad slávou, mocí, silou. Bojím se, že ji již není pomoci. Že se přidala na
*odmlčel se*
špatnou stranu.
*Pplácal Lenyho po rameni, svěsil hlavou a odkráčel..* |
|
| Návrat nahoru |
|
|
Llewelyn
Malej drak
Založen: 04. 03. 2005
Příspěvky: 740
Bydliště: Nová Paka
|
| Zaslal: st březen 22, 2006 10:06 pm Předmět: |
|
|
| citace: |
| Zrovna spal, když kousky ohořené kůry mu začali padat na plášť. Rychle se probral a rozhlidl, strom pod kterym spal byl v plamenech. Vystrašeně vyskočil, jediné co uviděl byl obláček kouře a postava na koni, matně v ní rozpoznával Lenyho, než stačil cokoliv udělat, byl už ten tam. |
_________________
Llewelyn- přítel ve zbrani
Mám vytvarované tělo! Kulatá je také tvar. |
|
| Návrat nahoru |
|
|
Lady Leila
Headless
Založen: 24. 03. 2006
Příspěvky: 3
|
| Zaslal: so březen 25, 2006 3:23 pm Předmět: |
|
|
| citace: |
Byla černá bezmračná noc a měsíc ozařoval velký Jhelomský přístav. Moře, do ruda zbarvené, bylo nesmírně klidné a téměž bez jediné vlnky, ticho prostupovalo celým Jhelomem, nebyly slyšet ani dunivé zvuky kovadliny kováře Itona, které byli pro toto ostrovní město charakteristické. Obyvatelé Jhelomu už spí ve svých postelích a zdá se jim nejspíše o právě prožitém dni. Kam oko dohlédlo byl klid a mír. Avšak ve vzduchu bylo cítit mírné napětí, které chvíli od chvíle rostlo. Náhle se z dálky ozval šustivý zvuk tření lodních plachet. Obchodní loď? V tuhle hodinu? Kdo by ho dopravoval a co by to muselo být za cenný náklad, aby byl přepravován takhle pozdě v noci? Ozval se hlasitý zvuk lodního zvon. V malém domečku v přístavu, se spící rybář převaloval v posteli ze strany na stranu, jako kdyby právě prožíval nejhorší noční můru. Když zvon zazvonil podruhé, rybář vyskočil z postele. Rozhlížel se po místnosti, jako kdyby nevěděl, kde právě je. Posadil se na slaměnou postel a těžce oddechoval. Položil svou hlavu do dlaní a pokoušel se zklidnit svůj dech. Zvon se ozval potřetí. Rybář nadskočil, hrůza se mu zračila v jeho tmavě hnedých očích. Rychle doběhl ke velké dřevěné skříni, která stála vedle postele a vyndal zdobený meč, Byl to meč po jeho otci, který jej dostal od jeho otce a ten ho dostal zase od svého. Vedle místa, kde byl předtím opřený zdobený meč, ležel malý dřevěný štít. Podíval se na něj, stále s hrůzou v očích. Zvon zazvonil počtvrté. Rybář znovu nadskočil v úleku. Jeho srdce začalo divoce bít. Popadl štít. Rychle si ho nasadil na ruku a rozrazil dveře jeho malého domku, které s bouchnutím zase zavřel. Krátký meč, který nesl v ruce odrážel zářivé světlo měsíce na vodní hladinu. Ta byla temnější než kdy jindy. Rybář nyní stál kousek od jeho domku na začátku mola. Vypadal s mečem a štítem v ruce jako bojovník domobrany, zranitelný a přitom odhodlaný bojovat. Zhluboka se nadechl a pokusil se ještě jednou uklidnit. Zvon zazvonil popáté. S hrozivým strachem v očích se rybář rozeběhl dále na molo, jeho tělo bylo jako bez duše, cítil chlad a nesnesitelnou úzkost. Když už skoro viděl na konec mola, začalo se před ním rýsovat plachtoví lodi. Běžel dál a už viděl i kýl. Na okamžik se zastavil, aby si mohl loď lépe prohlédnout. Potrhané černé plachty se třepotaly ve vzduchu i když bylo bezvětří. V dřevěném kýlu lodi bylo vidět velké díry jako po bitvě. Dal se znovu do pohybu, ale už neběžel. Šel dál. Cítil, jak se ochladilo a začal se třást zimou. Dlouhý napůl zničený můstek lodi s těžkým bouchnutím dopadl na molo. Rybář se polekal, zakopl a upadl. Když se dostal na kolena, pohleděl na můstek, kde teď bylo vidět postavy. Začal se rychle modlit. Přes můstek vystoupilo na molo šest divně vypadajících osob v otrhaném oblečení. Vytvořili kruh kolem můstku a po chvíli se nahoře na lodi objevila vysoká štíhla postava zahalená kápí. Když sestupovala po můstku dolů, zdálo se, jako kdyby se vznášela, avšak její nohy napodobovali kráčivý pohyb při chůzi. Šest postav stojících pod můstkem se rozestoupilo a uvolnilo cestu té poslední zahalené v kápi. Rybář stále klečel a zíral na to, co se právě před jeho očima děje. Stále si mumlal něco pro sebe, znělo to jako kdyby říkal: „bože, ať to není pravda, tohle ne, tohle ne prosím!“ Když vysoká štíhlá postava vstoupila na molo, byla hned obklopena ostatními, kteří ji chránili ze všech stran jako pevně zformovaý šik vojáků kolem svého krále. Celá skupinka vyrazila po dřevěném molu. Rybář se s šílenstvím v očích postavil. Pevně sevřel meč a štít a rozeběhl se proti této skupince. Měsíc stále jasně ozařoval vodní hladinu, která byla teď temně černá a těsně nad jejím povrchem se vznášel ledový opar. Rybář cítil v těle žár, který ho hnal kupředu, běžel stále rychleji a když byl od skupinky na vzdálenost asi dvaceti stop, rozeznal tváře ochránců té sedmé postavy, kterou viděl z lodi vystoupit poslední. Byly to tváře nejobávanějších přisluhovačů temnoty, vrahů a pirátů, které vídal na vývěsních tabulí banek s vypsanou odměnou na jejich hlavy. Ještě pevněji sevřel meč a zrychlil běh, když byl deset stop od nich, skupinka se rozestoupila tak, že viděl sedmou postavu v kápi, která šla vprostřed, vypadala bezbraně. Rybář si na chvíli pomyslel, že je bláznovství od jejích ochránců, že mu uvolnili cestu přímo k ní. Tak bezbranná, nechráněná nikým. S hlasitým řevem se napřáhl a pokračoval v rychlém běhu. Už byl na krok od jeho cíle. Pevně držíc meč v napřažené ruce s pocitem hrdinství. Náhle všech šest strážců naráz tasilo jejich dýky a meče. Rybář ucítil nepříjemnou bolest v celém jeho těle. Nemohl už udělat ani krok. Jeho oči vykulené překvapením a bolestí spočinuli na vysoké postavě v kápi. Stála půl stopy od něj a od jejích zářivě rudých očí se odrážel měsíční svit. Rybářovi nohy vypověděli službu a klesl k zemi. Svalil se na záda. Rybářovo hrdlo se sevřelo a začal se dusit. Zevnitř ho spaloval strašlivý žár, který nemohl vydržet. Chtěl křičet bolestí, ale jeho hrdlo bylo příliš pevně sevřeno neviditelnou silou. Sedm postav pokračovalo dál po molu zanechávajíc za sebou jen hromádku prachu. Ubohý rybář šel do boje za svoje rodné město s nulovou šancí na úspěch.
List papíru se zdá být roztržený.
|
|
|
| Návrat nahoru |
|
|
Lady Leila
Headless
Založen: 24. 03. 2006
Příspěvky: 3
|
| Zaslal: st duben 12, 2006 8:27 pm Předmět: |
|
|
| citace: |
Skupinka šesti strážců a jejich královna dorazila před Spolek. Jeden ze strážců, vysoké postavy a mohutného vzezření vytáhl list papíru a dýkou ho přibodl na dveře.
Na papíře stálo:
Vždy jsem bojovala za dobro, pomáhala slabším, bránila města i výpravy. Pamatuji časy, kdy slova bojovník řádu nebo Seeker měla velkou váhu. Společně s ostatními bojovníky řádu, jenž už dávno odešli do zahrad bohů, jsme bojovali udatně a hrdinsky. Bok po boku nejen proti vstoupencům chaosu, ale i proti vrahům. Bitvy to byly slavné, obyčejný lid nás obdivoval a uctíval. Když jsme přijeli do města, lidé se kolem nás shromažďovali a zahrnovali nás vděkem za naše služby. Avšak tyto časy spálil sám ďábel. Z bojovníků řádu se stala verbež schopná jen samostatného jednání bojujíc jen a jen za svojí pravdu, která byla leckdy velmi pokřivená. Nikdo už nevzhlížel k těmto lidem, nikdo jim neděkoval, nebylo za co jim děkovat. Tito samozvaní bojovníci řádu soustavně porušovali kodex, kterým se řídila takzvaná stará garda a ničili tak pověst řádu. Prakticki zničila vše, co my jsme vybudovali. Těžko říct proč jsem se rozhodla pro tuto cestu, důvodů bylo hodně, ať už pocit samoty, jakožto posledního pravého bojovníka řádu nebo stud za porušování pravidel ostatními.
Poslední vyjížďka:
Stála jsem v Cove schovávajíc se ve stínu banky a spokojeně jsem pozorovala vlnky na hladině moře, když se najednou zvedl silný vítr. Kde se vzali, tu se vzali tři bojovníci chaosu a mířili rovnou k bance k nic netušícímu Hanksovi, který volně držel štít řádu v rukou, vypadal ospale. Pár ran blesky ho probralo a dal se na útěk. Přemýšlela jsem, jestli mám právě jemu jít na pomoc, jemu, který porušoval kodex velmi často. Nakonec jsem se zaťatými zuby vyrazila, hnala jsem svého mustanga co nejrychleji, abych je dostihla. Drželi se ho všichni tři jako lovec své oběti. Dojela jsem je a povedlo se mi srazit nejpomalejšího z nich s koně, když padal, strefil hlavou strom, což mě i Hanksovi značně ulehčilo další boj. Hanks pořád utíkal, byl vystrašený, nebyl zvyklý na souboje v přesile proti němu. Podařilo se mi je předehnat a dostat se až k Hanksovi, na kterého jsem zakřičela, ať přestane zbaběle utíkat, že budeme bojovat. Zatáhli jsme oba za uzdy a koně se postavili na zadní. Rychlá otočka a mířili jsme přímo naproti zbývajícím dvou bojovníkům chaosu. Oba se otočili proti mně, bylo naivní myslet si, že mě mohou porazit. Během minuty byl boj rozhodnut v náš prospěch. Pohladila jsem mustanga a odjela jsem zpátky do Cove k bance. Po chvíli přijel i Hanks a začal mi pochlebovat. Bojovník řádu a takhle mi lézt do zadku? Cože?! To snad ne? Ten, jehož jsem viděla zabíjet koně ostatním mě teď vychvaluje? Mávla jsem rukou a zanechávajíc za sebou jen bílý obláček prachu jsem se vypařila.
A začalo to. V noci se mi zdál divný sen, ve kterém jsem viděla sama sebe, jak zabíjím Hankse, měla jsem přitom škodolibí pocit útěchy a uspokojení. Ráno, když jsem se probrala, nemohla jsem myslet na nic jiného a začala jsem si pohrávat s myšlenkou stát se vrahem. Také se mi podařilo zjistit, že můj dlouho nezvěstný kostěný bratr, bývalý bojovník řádu, se stal vrahem již před nějakou dobou a možná bych se k němu mohla připojit. A tak začli velké přípravy, po celé dva týdny jsem shromažďovala majetek, posbírala jsem všechno zlato, co jsem měla, prodala jsem všechny cenné věci a nakoupila výbavy, přesně jsem věděla, co chci koupit, což mi značně usnadňovalo výběr. Po dvou týdnech jsem byla připravená, připravenější než kdy jindy. Vyrazila jsem na maják, kde jsem nějakou chvíli jen tak seděla, rozhlížela se po moři a meditovala. Najednou jsem uslyšela kroky, pode mnou místností prošel nějaký nekromancer, zdravil mne, nevnímala jsem ho. Hleděla jsem mu do očí, věděla jsem, že jestli se chci stát vrahem, právě teď bych měla zakročit a zaútočit na něj. Už jsem byla připravená začít, když se mi v hlavě ozval podivný hlásek, který se mě snažil přesvědčit, abych se nestala vražedkyní. Poodešla jsem kus stranou a usilovně jsem přemýšlela, poté se mi vybavili hrůzné pohledy, které se mi naskytly při pohledu na bojovníky řádu, jenž porušili kodex. Bezmyšlenkovitě jsem se otočila, už jsem před sebou neviděla nekromancera, už jsem neviděla člověka. Viděla jsem jen cíl, překážku, viděla jsem jeho postavu jako kořist, jako kus masa, na který lev slintajíc zírá těsně předtím, než se na ní vrhne. Když pohleděl do mých očí, vyděsil se, ale než se stihl otočit na útěk, už ležel tváří k zemi v krvi. A tak začal nový boj, boj za nový řád, zrodil se nový kodex, můj vlastní kodex, já jsem autorita, jsem neporazitelná a nemohu zemřít, jsem ruka smrti a zároveň její paní, každý obyvatel této zatuchlé země by se mě měl bát a snažit se mi vyhnout, neslituji se nad nikým, existují jen dva typy lidí, vrah a jeho obět.
Skupina se odebrala zpět na molo a odplula do temnoty.
|
|
|
| Návrat nahoru |
|
|
|
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
|
FAQ
Hledat
Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny
Registrace
Nastavení
Přihlásit, pro kontrolu soukromých zpráv
Přihlášení
