Fórum Spolku

[Slovoslep Smysl]

Skrze oddíl tento na vědomostech svých a otců mích, jakož i otců otců jejich, co pečlivě děnní okolní si znamenaly, s vámi se chci dělit, bych těch knih jejich starých času postupem přepsati, by pokolaní nová jih dohledati mohla, se hodlám, však při práci takové nutno v opatrnosti neleniti, pročež vždy jen v množství menším příběhl sem dodávati nutno, by skrze opisy nějáké spěšné na kvalitě netrpěly.
_________________
Velké věci pánův, v meči a cti tak výtečných, víc než čini nejsou-li
Jestli ruka, v slovech a písmu tak výtečná, činův v legendy utvořiti dá

[Slovoslep Smysl]

Již let, které z Léta a Zimi dohromady roku tvoří, do počtu těžce počitatelného času uplynouti dalo kdež věcí, které následovati v písmu budou, se událo toho dění dávnějšího v panství dálném předně jak na zemi ,kroky obrovskými, tak i na čase ,věky nad lidí v životů dvojnásobně vyššími.

Všeho udání nutno tedy od konce, kde začátek náš nastává spraviti.
Tehdá roku blíže neznámého, však dne svátečníhom čeledinů dvou a děvěvečky, ze kterých prví od jakéhosi Poštuly a druhý s děvčicou svojí od Matějka byli, poprava se strojila. Pak v té ploše co se před radnicí, kterouž v držení ten den biřici měli. Tam před tím domem radním dvou sudů jenž do výšky nad hlavy dvě člověku dobře rotlému by byly, postavili a již do rána časného v nich vody schraňovali. Když potom k času polednímu lidé sbíhati se počali i klecí třech, každá po jednom odsouzeném v zajetí schrňovala, přistavěli, by všem na zřeteli byly.

V času pozdně odpoledním, kdy lidí snad všech kolem dokola se slezlo, že ti zadní předním ni na hlavu neviděli, pánů rádních, vždy dobře strojených a soudců kteří vůli zákonou zde byli, před dům radniční na pult dřevěný, co k příležitostem projevů slovních zde stál, se vystoupiti jali. Tu ustálo šuškání, jež celé poledne tu živo bylo, a všech těch davů nyní uší a zraku, by jim to postavení či výška jejich dovolila, k tomu pultu dřevěnému soustředili. Pak trubadůr městský svým hlasem, který tak pronikavý, že až v krčmně vzdálenej slyšeti jasně byl, rozsudku těch třech ubožáků co v kleci, v tu dobu již po týden zavřeni byli, skrzešto převýtečně utrápení na těle i na duchu byli, četl, to jest, že "Skrze mord statkáře Dumla pána a živitelé rodiny početné na hrdle, včemž rozsudku topením a dušením trestáni budou, předně však každému jazyka vyrváno bude skrze přísahy křivé, vinnni všichni tří jsou."
_________________
Velké věci pánův, v meči a cti tak výtečných, víc než čini nejsou-li
Jestli ruka, v slovech a písmu tak výtečná, činův v legendy utvořiti dá

[Slovoslep Smysl]

Odmlky kratší následovalo v čemž tváří kolemstojících všech v očekáváním výtečném byly. Klece prvé, vníž ten čeledín Poštulkův blednův a utrápený byl, otevříti se jali, skrze co on hned rozpaků a odporu klad že ho silou klidniti museli, když pak mistr kat dílu přístoupiv se jal, škubati a trhati se ten čeledín jal, že mu úst klíštěmi vzpřičiti musili, v čemž mu jazyka, za úpění jeho a pozdvižení všech, klíštkami vátahali a v ohni nožem kaleným nařízli z strany prvé i druhé a silou velikou z úst jej mrštili až krve v řady přední, co hned se zděšení v tomu kusu zkrvěnému na ústup se dali.
V krvi lnoucího toho čeledína ležeti nechali, když tej klece druhej otvírati se jali. A když toho čeledína co u Matějka slůžil brali, ničeho v sobě znáti nedal, jen by tu děvčicu trestu prostili jich orodoval, však v třesu strašlivém jsouc zmítán jak mu jazyka pohlomci prořízli.
Když v kleci poslední tej děvečky o smilování prosílo, v čemž stálej v nevinu všecku všech se dovolávalo, pocholků katových v rozpaků bylo v čemž jim na kolenou prosila, i v porotě přední pánů starých soudních nad ní se smluvilo by jí trestu přední odňali, skrze co i mnohým z davů uklidnili.
Všech třech pak každému po dvou pochlopů ruce v záda svazali a v košile težké želzné je vzuli, by za težší vodě byli, a k těm kádím jich vlekli. A potom v pořadí poůvodním topiti jich počali, včemž čeledínů obouch hned do chvíle krátké pohybů ustali a potom ktej děvečce co v křiku a pláči zmítána po tu dobu celou byla přitoupili. Však když vtu kaď ji strkali, hlasů zřad zadních slyšeti bylo, by „Ve jménu vojvodově dělby svojí v neprodlení skončili!“. V čemž hned pozornosti velké lidu všeho ten oficír výtečně oděný si získal, jak skrze všech k sezením soudcovským v sedle se dral.

_________________
Velké věci pánův, v meči a cti tak výtečných, víc než čini nejsou-li
Jestli ruka, v slovech a písmu tak výtečná, činův v legendy utvořiti dá

[Slovoslep Smysl]

Když cesty skrze dav koňmo k pultu přednímu si prorazil, uklony nějáké k pánům radním hleděl a pak hned lisťinou nějákou jim v ruky podstrkával, kdež by se cťený a již věkem požehnaný vojvoda Halmar v milost tejm vražedníkům smiloval. Čehož když těch sůdců a radních zvědělo v tvářích všech zbělalo, i v márkoty kata se jímalo. když v těch sudech tonulých dvou těl schovávati se snažil.
Ten officír vojvodův, skrze ten svůj věk ze kterého bystrost čišila, však již dobře všeho vytušil a s povzdechem jen to děvče uplakené ze země sebral a pravil nahlas že jí k vojvodovi vésti musí. Tomu předsedající v lavici přední jen matně kývnouti musili, neb v tej chvíli již jen na ten hněv hrozný vojvodův myslil, neboť Halmar na věku tůze stár nyní k nesnesení všech kol sebe byl, z čehož všem dokazovati museli tresty těmito krutými, že již nikdo moc nad tím právem zdejším útrpným, co nad ostatní prává zde užíváné bylo, pozastavovati se nechtěl.
Neb zrovna sklizně veliké bylo.Nikterý z soudcův ni starosta s trestem otáleti nechtěli, jak za okolků bežných vyčkati nějákého ouřady z dvora vojvodova by na trest, by regulý všech v něm dostálo, dohlídl, bylo. Meškati času pro sklizeň drahocenou, kvůli vražedníkům nějákým sprostým nechtěli. Však spěchu toho nyní proti nim obrátíno bylo a jak ten officír tu děvčicu v dál odvážel, hnedka roztržek počali který z nich v omt vinu největší má, a který pánovi Halmarovi půjde regulí porušení odmluviti, přičemž davů všech pomalu k pracem se rozcházelo.

_________________
Velké věci pánův, v meči a cti tak výtečných, víc než čini nejsou-li
Jestli ruka, v slovech a písmu tak výtečná, činův v legendy utvořiti dá

[Slovoslep Smysl]

Pak ourody velkéj pro přízeň bohů nebývalou toho roku sklizíno bylo, že sípek dalších, kterejch ze dřeva, jakož základu pro stěny hlínou blácené, dvou ke čtyřem zbývajícím postaviti třeba bylo, které dálej kamenami a slámou pečlivě bylo těsníti třeba. Skrze tu sklizeň výtečnou přebytků náramných městu, co po dávno mřelém synu vévody Halmara zváno Vilímov bylo, z daně naturální statkářů všech okolních, kterých odevzadati mělo z výměry polností svých dílu smluveného, pročež všeho až do poloviny sípky šesté vystačilo, možství toho bylo závrátné, kdež sípek zníměných výšky lidu třího každá měla a kšíři nápodobně, jsouc tvaru kouleného, který dešti znamenitě odolával, předně však díky práci poctivěj stavební.
V čemž Vilímov slavený v okolí nejbližším za rodáka svojeho Jakoubka byl, skrze jeho znalosti staveb přes studia svoje, vojvodou Hlamarem, kterej času svého na stavitelých tůze krácen byl, spravována pěnezi vévodovíma byla, v čemž když po letech dvaceti domův návracen byl, nikterý jiný metod jeho pochybniti nemohl, neb potom v oužasu nebývalém těch staveb Halmarových každý byl. Když pak by ten Jakoubek chvílej volnej měl, hned ho sedláků předních pro stavení svoje usurpovati chtěli, neb kdož by staveb Halmarovi podobných v držení měl, hned by pánem nad ostatním se cítil.

_________________
Velké věci pánův, v meči a cti tak výtečných, víc než čini nejsou-li
Jestli ruka, v slovech a písmu tak výtečná, činův v legendy utvořiti dá

[Slovoslep Smysl]

Tak událo se, že pána jednoho, Grmžl se volal, v povědomí všech nad míru hrabivého, což až k lakomství se uklánělo, skrzež co majetku značeného, přes šizení čeledínů, a předně pánů nadřízených, svých, nabyl, stavení nad ostatních pohledného vystaviti si chtěl, k čemuž jiného nechtěl, než Halmarova stavitele dvorního, co té doby již i za panstvím vévodovím vyhlášený byl, pána Jakoubka.
Předně nutno vědít že vévoda nikterého zájmu neměl by poddaných jeho, či kterého jiného staveb jemu rovnějších v držení měl. V čemž jinak, než v povolení výslovném vévodově, stavíti Jakoubek nesměl, neb že mu snad ten Grmžl lživý majetku závratného nasliboval, přes zákaz přísnej pána Halamra, jemu pokradmu staveního chátravého metodami svými zveleboval, v čemž když díla dokončil nebylo v panství stavení sedláckého hezčího.
Když si pak Jakoubek výplaty smluvené žádal, které zajisté nemalé býti muselo, předně skrze nebezpečenství zákazu Halmarova. Ten kluzký Grmžl hned kroutit se počal, neb jemu za těžko bylo, kdyby jen výplaty nuzné čeledínů za práci poctivou odvedíti měl, a ničeho Jakoubkovi proplatíti nechtěl, až nakonec mu pohrůžky činil že vévodovi porušení vůle jeho oznámí, který nikterak tím těšen nebude. V tom lekán hněvu pána svého Jakoubek byl, že toho držtolara Grmžlu, slovem proklál, kdež by se mu stavení hrobem stalo, a vícej ho od té doby nevídal.
Však netrvalo dlouzej a toho stavení Grmžlova navísost rychle upadati počalo a hned měsíce prvního co Jakoubka podvedl stavitelů různejch tam vandrovalo, však nikterý tomu rozumen řádně nebyl, natož by pak příčin chátravých, značiti a odstraniti svedli, když jak čeledínů Grmžlových o noci jeho poslední pravilo, že mu pilíře jednoho opěrného na nohu sesunuto bylo, čehož v mysli jeho odjakživ pomatené rozumu zbylého zaplašilo a hned dne druhého k Halmarovi na Jakoubka žalovati se vydal.
Celou tou správkou védovdy rozhněval způsobem nejvyšším, že Halmar pro zuřivost svoji pověstnou nevěděl zda dřívej Gmržle trestati, nebo Jakoubkovi ruky tnouti má, v čemž poděkování za spásu stavitele Vilejmovického nejznamenitějšího, matce pana Halmara vděčíme, která vždy slov správných jak na manžela svého tou dobou dávno zesnulého, tak syna jeho, obou v hněvu bratrství neznalých, vyhledati pro jich klidnění svedla. V čemž vévodu přemuliva by prvej celou tu věc prověříti nechal. Toho sedláka drzejho domů poslal a ouřadů dvou svých krátce nato za ním vybavil, ktetých té stavby Jakoubkovi údajnej dohledati mělo.
Když pak až dne druhého ke zlosti pana vévody, neb žádné dálky značné k tomu statku jeho nebylo, se jich navrátilo, hned se slovy úcty nejvyšší jali se praviti čeho hrozného se dne minulého událo, že ten Grmžle snad pro tu svoji lakotu známí bohů hněv na sebe svolal, neb když dorazili místa určeného, nikde ho vidíti nebylo a předně místa statku jeho bývalého nyní rozvaliny zabírali, čemuž marněj mudrovali sil jakých k hrozbě takové je zapotřebí, že dne celého v těch rozvalinách slídili a až k večíru, kdy se čeledínů na statek z polí vrátílo, našli toho Grmžli kameny zavaleného, jak rukou obou v truhle, která zlaťáky přetejkala z té lakoty jeho, přelámáno má.
Tomu na podiv velký tím pánu Halmarovi byli, že i hněvu jeho tím přehlušili, a když pak konečně i té truhly zlatem pěchované z vozu mu složili, kteréhož jistě na daních mnohých škodno bylo, dálej vévoda ujištěn, že stavby takové, která by tak chátravá byla, pana Jakoubka umění nikterak nedosahuje, v čemž vlastně krom materiálů drahých s tím stvabářstímv pana Jakoubka ničeho společného nemá, toho vévdu nadmíru uklidnilo a těch ouřadů dvou do roka způsobem až k podivu znamenitým komnat svých vyzdobeno nad ostatní měli.

_________________
Velké věci pánův, v meči a cti tak výtečných, víc než čini nejsou-li
Jestli ruka, v slovech a písmu tak výtečná, činův v legendy utvořiti dá