Fórum Spolku

[Tobby]

Vítr ohýbal větve stromů, kapky deště vytrvale narážely do okenních tabulí, z kterých se ozývaly výkřiky ženy, přehlušující burácení hromu. Uvnitř na posteli se mladá žena středního věku kroutila v bolestivé agonii. Pot jí stékal po hezké tváři. U ní byli dvě postavy. Stará bába, asi znalá porodu si právě připravovala rozličné nástroje na čisté bílé plátno. A muž, klečící vedle postele, držíc ženu za ruku. Promlouval k ní konejšivým hlasem.
„Anno, slyšíš mě? To bude dobré, všechno bude dobré… Uvidíš. Teď jen pořádně zatlač. Mysli na to děťátko. Naše děťátko. Už jen chvíli, vydrž!“ Prosebně se podíval na Greys. „Jak dlouho ještě?“
„Nevím, tak těžký porod jsem ještě nezažila,“ pravila Greys tichým hlasem. Ozval se další zoufalý výkřik.
Venku tma ještě více zhoustla. O pár hodin později okolí zaplavil zvuk plačícího dítěte a tlumený výkřik muže.
„Co to… co se stalo, co to je? To nemůže být můj syn.. Nemůže!“ Díval se přitom na své dítě. Do očí černých jako uhel, na barvu kůže šedou jak ty nejdeštivější mračna. Greys udělala znamení proti zlu a obrátila se k otci. „Tome,“ pravila třesoucím se hlasem, „tohle tu nemůže zůstat. Odnesem to do lesa. Hluboko, kde to nikdo nenajde a necháme to osudu. Pokud si pán, či ďábel přeje, aby to přežilo, staniž se. Tvá žena upadla vyčerpáním do těžkého spánku. Až se probere, řekneme jí, že její dítě nepřežilo.“
Tom ji poslouchal s nepřítomným pohledem, oči zavrtávajíc do malého balíčku na posteli. Dlouho bylo ticho. „Dobrá, udělám co říkáš.“ Oblékl si plášť, vzal nemluvně a vydal se do tmy…

O deset let později...


Oheň hořel slabým plamenem. Silně pršelo a hubený chlapec se choulil do špinavé přikrývky. Byl rád, že se mu podařilo najít tak dobré místo k úkrytu. Rozhlédl se po prostorách malé jeskyně. Ale ani navzdory radosti z nalezeného přístřeší nedokázal vyhnat z hlavy beznaději a smutek. Dnes to je rok co utekl. Od té doby viděl lidi vždy jen z dálky. Tak moc si přál s někým si povídat, někoho obejmout.. Přál si rodinu. Tu noc celou proplakal.

O dvacet let později...


Tobby běžel hustým lesním porostem. Soustředil se na každý svůj pohyb. Vzduchem se neslo troubení rohů, výkřiky mnoha hlasů, psí štěkot.
„„No tak, mysli! Co jen to říkala? Vězení. Útěk. Její hlas šeptající ve tmě. Smích.““
Dál utíkal, přeskakujíc kořeny stromů. Štěkot psů teď zněl mnohem blíž.
„„Úsměv na její tváři. Strach. Bolest. Byl to jen sen? Ne, soustřeď se! Proč to jen nejde?““ Marně si snažil vybavit ten známý pocit prázdnoty, té surové podstaty. Jak jen ji miloval a nenáviděl. Zvuk rohu teď doléhal po pravé i levé straně. Mezi stromy občas zahlédl siluetu jezdce.
Kdyby tu byl jindy, v jiný den a jinou hodinu, za jiné situace... Všiml by si, jak je krajina míhající se mu v zorném poli krásná. Poslouchal by šumění větru v korunách stromů, cítil dotek trávy, viděl modré květy kam až oko dohlédne… Teď ale ne.
„„Dostanou mě! Jako zvěř. Jako zrůdu. Kdy jen tohle skončí?““ V tom ale ucítil, že jeho snaha se přeměnit uspěla. Během okamžiku jeho tělo prodělalo neuvěřitelnou změnu.
„„Už jsem sám… sám sebou!““ Pousmál se a vyrazil za pomoci mocných úderů křídel velkou rychlostí vpřed. Co nejdál od svých pronásledovatelů. Pryč..

O pět let později…


Tu noc bylo velmi chladno a Tobby seděl na malé skále nad jezerem. Pozoroval klidnou hladinu a přemýšlel. Nemohl totiž spát.. Zase se mu zdálo o té ženě, jak se na něj usmívá.. Prohrábl oheň klackem a zachumlal se ještě víc do svého pláště. Zavál vlahý vítr. Ticho té noci přerušilo jen občasné zahoukání sovy. Vtom se mu zježily všechny chlupy na zátylku a vzduch se prosytil něčím neznámým. Vstal a začal se rozhlížet. Mezi stromy zahlédl slabou záři. Hnán zvědavostí šel k původci onoho světla s cryssem v ruce. Až to spatřil.. Před ním se vynořilo něco jako brána, tetelící se stěna žlutě zářící vody. Jinak to popsat nedokázal. Věděl, že do jeho světa nepatří. Chvíli tam stál. Pak přišel blíž. Natáhl ruku.. Tma.

Pomalu otevřel oči. Nacházel se na rovné ulici před velkou kamennou budovou. Slunce bylo v poledni. „„Město! Sakra!““ problesklo mu hlavou. „„Musím se dostat pryč, než mě chytí!““ Vtom spatřil blížící se postavu. Byla to žena. Dlouhé vlasy jí spočívaly na ramenou. Vlídně se na něj usmála, podala mu ruku a pomohla na nohy. „Já jsem Mara.“ Obdařila ho dalším úsměvem.
„Tobby,“ vykoktal a ztěží slyšel svá slova přes hukot svého tepu. „„Vždyť je to ona! Žena z mých snů..““ „Kde to jsem?“ zeptal se rozrušeným hlasem. „V Britnei, hlavním městě naší země.“ Tobby se už na nic neptal, následoval Maru jako ve snu, s úžasem zdravil lidi na ulici a hltal každým douškem informace o neznámém světě, který se měl stát jeho novým domovem. Mara byla dobrý průvodce.

Po půl roce…


Přestal žužlat konec svého brku a nervózně poposedl na své židli. „Bože, s takovou ten pergamen nikdy nedopíšu,“ zasténal pro sebe a rozhlédl se po svém malém pokoji. „„Stejně bylo od Martyho pěkné, že mě přijal coby svého podnájemníka.““ Zašklebil se na muže sedícího za pracovním stolem, ten jen povytáhl obočí a zakroutil hlavou. „Vamp jeden střelený,“ zamumlal si pod vousy.
„„Tak jak jen to sesmolit dohromady.. Milý Spolku.. Jo, to zní dobře. Milý Spolku, doslechl jsem se o Vaší gildě teprve nedávno. Hlavně díky aktivitě Vašeho představeného, pana Hellmastra. Ne nadarmo se říká, že pověst předchází ty, o nichž se mluví. Já o Vás slyšel jen to dobré. Hledám přátele.. rodinu.. kde bych se mohl uplatnit, poznat, co ve mně vlastně je. Tímto bych se rád přidal k Vám. To co cítil a písmenky zapsal, Tobby““
Zasunul pergamen do vaku a šel ho zanést do domu Spolku.

Vstříc svému novému osudu.
_________________
Tobby, žadatel o členství

"Nevracej se ke starým napájedlům jenom pro vodu, čekají tam na tebe přátelé a sny."

[Dix]

Ahoj...
_________________
*Vrrrr*
Smutek

http://www.vlci.info/

[« Dratekk »]

Zdravim te Tobbiku nemužu se dočkat až tě poznám osobně
_________________
-- Lovec pokladu --
-- Clen Spolku --

[Lenka Hrubá]

Spanek mela opravdu hluboky, nikdy netrpela nespavosti. Presto k jejimu astralnimu telicku dolehla zprava o neznamem chlapci. Mela rada ten pribeh a casem bude jiste od svych pratel slychat, jak se tomu chlapci dari.

(Prijimani novych Adeptu jsou prozatim zmrazeny. Nicemu to ale nevadi. O tvem zajmu se vi, takze vytrvej a procti blizsi info nize. Hodne stesti.)

Vice informaci tu
http://spolek.rivil.com/forum/viewtopic.php?t=778&postdays=0&postorder=asc&start=10
_________________

Lenka Hrubá, vampírka, První dáma Spolku, Legenda
Žlutý andílek

- jsem Lenička, žlutá a maličká -
- mám nevlastní sestřičku, okrádá les, láká mladé jinochy a děsně zlobí, je to kleptomanka a trošku srmdí -

[Cpt.Rookie]

[Dix]

[Wolf]