Fórum Spolku

[Sharlon Emir]

Lesy louky pole lány
do ochrany pánu dány
střibrné i zlaté žíly
bohaté teď v tuto chvíli
pastivny, zvěř i lidé
co z přebytku zbyde

vše co dáno v léno
vlastní jedno jméno
vše co lidé mají
pánu k nohám dají

malý, vetší, velcí páni
všichni jednomu se klaní
ten sám pak vládne
z vybraných daní

duši bohům, tělo pánu
od večera zpátky k ránu
ode dne ke dni tak
dávají věrnosti své znak

državy kvetou
smrt jest slovo jen
spravedlnost potom větou
takový to vždycky sen
však sny se často pletou

jak zákon káže
po nocích stráže
znaveným spánek hlídají
zrádným co ve stínu potají
chvíli klidu nedají

toť vše jest psáno
co zjeví se slunce a příjde ráno
za pravdivé pokládáno

ale tomu tak
jen na omak
paprsky slávy
snadno oslní davy
když pán krajem projíždí

ptám se potom sám . . .
kým mu byl ten úděl dán ?

tak vyslechněte moji zvěst
pravdivá však jest ?
nepoložím za nic čest
tak nezatínejte na mne pěst . . .

jen se nechte dějem vést
_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Sharlon Emir]

Napočátku
hodně zmatku
chlapec ztratil otce, matku

neznal nic a nebyl ničí
dítě v lese má strach, křičí
tak půl dne bděl
u dvou nehybných těl
proč nechali ho drazí
vrazi na živu
toť jest pro nás k podivu

krutost nebo svědomí?
dýka krček nezlomí
život nebo poprava ?
pro vlky je potrava . . .

zvolna šustí mech
jak lovec přešel v běh
zlehka, mírně našlapuje
cení zuby "kořist tu je!"

ve tmě uzří oči krve
mohutný dupot, ne jak prve!
tesáky jak kované dýky
tu nezastaví vidle, píky
hluboký a hřmící dech
není útěk nač teď spěch

stříbrný kožich v měsíci plál
před chlapcem tu náhle stál
kulhal mírně, stroze
zabořený měl nůž v noze

tak bestie dlouho bděla
na chlapce, když požírala
jeho milých těla

jak z tlamy kape krev
ozývá se řev
tak prožívá ten děs
celý hvozd a les

ožrány již byli dosti
matky, otce kosti
na chlapce zahleděl se vlk
les zašumněl a křik zmlk

zastavil se čas
a jako jindy tak nyní zas
přichází světlo a zahání mráz

vládu příjmá ráno
od noci mu dáno

slunce ztrne, zíra
skrze mraky zemi svírá
zem kde jedno dítě
rozplétá osudu sítě

utíra z tváří slzi
každopádně uzří brzy
krvavé roztrhané cáry
zmizeli mu v ranní páry

zapoměnl jsem říct
je tu něco víc
zablácen a v krví zlit
vznešnený on zdá se být
zvedá se vysoký muž
z nohy mu ční ostrý nuž

stříbrným zrakem místo měří
že je to pravda raději neuvěří
rána na stehnu krví čeří

na kameni dítko
už nekřičí
po breku ni smítko
hlavu nevinně vztyčí
na muže se směje
neví čí je, co se děje

vzal muž chlapce do náručí
pryč od z toho místa
vidouc že se chlapec rychle učí
zapomenout na smrt dočista
poznal jeho vnitřní sílu
jež v noci zabránila hrůznému dílu

přivinuv ho k sobě
jako mravy k době
zmizeli ve stínu křoví
co bylo dál jen vědma poví
. . .

_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Sharlon Emir]

Neznaje svou minulost
ni své sídlo ni svůj post
žil tak jinoch pro radost

hojně jídla, dobré pití
dobrý základ, dobré bytí
ode dne ke dni
na koně sedni
dojeď na trh prodaty ryby
vyvaruje se hloupé chyby

dobré potom žití
když si rybu chytí
sítě spravý nití

jeden mu však nebyl nakloněn
tak jako ostatním všem
jmenuje se Osud
tak jak dřív zas platí dosud

Osudu krok doneznáma
osudu pěsti rána
osudu rána pěsti
jistá brána do neštěstí

šel tak jednou cestou domů
píseň veselou si pěl
jak míjel známé kmeny stromů
možná je to naposled, co směl

už cítí domova vůni
přidá do kroku
že cestou smočí nohy v tůni
když uslyšel šumot potoku

usedl do měkkých řas
po dni práce slast . . .
když kolem kroužil vody plavý vlas
práce brání myšlenky si klást

vítr vodu čeří
obklopen nevědomostí
noc a tma ho střeží
před zraky nečekaných hostí

voda kameny v potoku honí
tu zatřásla se zem
jak se blížil dusot koní

sluch protíná křik
co hledá v lese jezdců šik?
naraží na břehy vlny
vzjedavosti plny

ze stínu objevil se muž
po boku meč, v ruce kuš
jako liška tiše
sotva dýše

a jak snadno obevil se věru
záviděla by i myš
jak stejně snadno zmizel v šeru
přesně když
křik můžů ozýval se blíž

louče tmu drtí
tu zpívá tětiva luku
pohleď smrtí do očí
hrot proklál se skzre ruku

tak už končí páni hon...
"Hotovo milosti !"
"Je to on ?"
"Myslím že má dosti ..."
"Prošacujte pobudu!
dlouho tady nebudu !"

z bezvládného těla
trčí luku střela
střelec nad kořistí se sklání
poskoky na špinavou práci mají páni

"Kde je můj amulet !?
neznám dotatečných kledeb ni vět!!"
"Proradný bastard z lživé lůně !
tělo hoďte na dno tůně !!"

"Pane! Pane! zdá se že ta zmije
stále ještě žije !"
"Sem s ním tedy!
a vyšlete do vesnice zvědy!"
"Jak se přejete tedy . . "
dva jezdci po cestě se dají
"Jistě před námi něco tají . . .
ošetřte ho a zítra nám to kdoví
poví . . a ještě rád . . jak budu se pak smát"

Hladina zas klidná jako dřív
hlazena leskem koňských hřív
bude-li pomoc dána
dožije se rána

_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Sharlon Emir]

Z rány vytažen je šíp
avšak není o moc líp
ostrý krvechtivý hrot
vyhledal si dobrý bod

to malé mrštné kopí
tentokráte nevinný
za jiného zločin trpí

"Hej ty hnusnej šmejde!
takhle to dál nejde!"
"Řekni rychle, radši hned
kam jsi dal ten amulet!"
mládenec už skoro opustil náš svět

"Dobrá tedy okusíš můj hněv!
doneste pár silných dřev !"
"Prožiješ si menší muka !
víš jak moc jde ohnout ruka?"
s životem na vlásku
nevidal ni hlásku

"Už je tu ten ranhojič ?!
počkej jen co vezmu byč!"
"Nezkoušej mou zlost !
mám já času dost!"

tak po celý den
pálili a lámali jen
když už u bran posledních stál
zhojili rány a trýzeň proudila dál
po celý den
prolité krve
nevyšla ni myška ven
a tak jako prve
sténal že neviděl amulet
co chodil tenhle svět . . .

tyran si v utrpení hoví
kupáni prohledávají křoví
co kdyby to našli . . . kdo ví . . .

i sami černé mraky
hřměli na tou hrůzou
jak neznaje rozpaky
zapletli dobráka s lůzou
sám ranhojič
proklel tento čin
s kledbami odjel pryč
nešťastnice syn

nebyl to již žádný hoch
krví zlitý z četných ran
spíš jen masa stoh
v očích hejna vran

sám urozený pán
za krutý shledal trest
pozdě však mu rozum dán
jak ale zachovat si čest ?

přece nenechá červům tělo
sic je to sprostý zloděj
co jak jiný mimo zákon choděj
jiný osud by to chtělo

"Dopravte ho do města
uvidíme z jakého je těsta. . . "

Jak pán kázal
učinil vazal
tak za odpoledních vánku
upadl v nevědomém spánku
podkova cestu dupe
obruč duní o kameny tupé

z toho možná poučení
že kde soudnost není
zákon ostré zuby cení
. . . . .

_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Sharlon Emir]

Tak tíživý a hutný smrad
v kobce chlapec tleje
tohle jeho konec snad ?
krysa z kanálu se směje

marně o pomoc volá
společnicí mu zoufalost holá

ty cáry rudé
co na sobě nosí
to z života zbude
sám sobě se hnusí

ta hluboká rána
vzpomněl si na pána
radši měl ho nechat v lese
umíral by tiše v pokoji
tam kde se vůně smůli nese
zde se duše rány nehojí

srdce už nemá sil
vlhkost do těla se dává
jed toho místa do žil vlil
nikde stromu ani trává

poslední zablesk světla
ta pavučina z okna smetla
zpřelámané nohy
zbytky čeho byvaly kdysi
čím znepřátelil si bohy
že ho pomalu ožírají krysi ?

odevzdán a zatracen
upadá v poslední sen
mít sil sebe zabít jen !

cinkají chodbou klíče
a co se majitele týče
nadávky a kašel
než mládence našel

"Tady máš a žer!"
otočil se, změnil směr
na zem vylila se mísa
vní kus slizu hnisá
taková to dávka denní
vyzvracet ji těžké není

"Hej ty lůzo líná
chceš snad trochu vína?"
"Nebo by snad masem obalenou kost
aby milost měla dost ?"

nehnul chlapec ani brvou
na nadávku prvou
jak na pryčně umrlec
sklapla vrátka, spadla klec

"Nehraj to na mě !
tváříš se klamně . . ."
Mizera nevděčnej . . .
postarej se o něj prej!"

Jak se zbaví těla
bude volná cela
jen potkani pohoví si
na slizu z děravé mísi

_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Sharlon Emir]

Opusťme teď vězení
kde jen smutek nelení
chytněme se vlasu záře
jež odsouzeným hřeje tváře
tváře plné zloby
ve stěnách železné skoby

přyč z tohoto místá
kde jen mord se chystá
skrze tlusté mříže
jež světlo leskem líže
ven na čerstvý vzduch
do ulic v obchodní ruch

město železa a mědi
stavěla poctivá ruka
po zahradách mudrci sedí
žijí tak jak teče řeka

tak i dělný lid
dobře živen
nebude jim vlásek skřiven
budou li dle příkazů osmi pánů žít

osm ulic dlážděných
protinající radost, smích
sbíhají se v jednu bránu
osmi velkých pánů
osm služebíků jednomu králi
zase platni budou - osud dá-li

v samém středu hlavní tvrz
křišťálem prosvícena skrz
náleží pak jedinému králi
jehož dřív se všichni báli

však již dvacet let
a že je to dost
co někteří chodí svět
nedržel nikdo tento post

tak osm vznešených rodů
dozírá na panství růst
by bylo sklizeno dostatečně plodů
a slovo hanlivé nedotklo se úst

nikdo neví zcela jistě
na kterém král nachází se místě
však nikdo neví o jeho skonu
od dob co s rodinou nevrátil se z honu mužstvo tedy čaká stále
na návrat starého krále

podivné jen za ty roky
jak z měnili usudu se kroky
močály vysušeny
v dolech ruda nové měny
za panovníka ten co neměl bydlo
dnes má velké sídlo
bohaté polnosti a lesy
ne jak chatrč kdysi

šel by život takto dál
kdyby tu byl s námi král ?
neřekne to přímo žádný
neb riskoval by hrdlo
že král byl v mysli zrádný
spíš než moudrý - trdlo

spíš než vladař pravý
choval se jak orel draví
vymyslet moh jenom on
brát celou rodinu v hon
včetně svého
prvorozeného

jakožto i jeho choť
sličnou a vznešenou
jako jiné jež přivezla z dáli loď
z dálekých zemí za mořskou pěnou
takovou oslněn byl ženou

o jeho podivnosti nejlépe svědčí
když za nejtmavších nocí
snad na popud něčí
ve hvozd se plížil jak ovládán cizí mocí
pak ráno ztrhán a unaven vracel se zpět
nedal na rady starců, nevnímal už svět

tak lid stále
v krále věří
že někde tráví zas
lovem zvěří
svůj drahocený čas
. . .

_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Sharlon Emir]

Osm starých rodů
bdí u paláce schodů
osm moudrých hlav
střeží lidí dav

dle dávného práva
nejstaršímu z rodu moc se dává
ten pak propujíčí svůj hlas
až nastane dohod čas

rodu Eratory
výšiny a hory
houževnatý drsný lid
by byl na hranicích klid

rodu Radiesu
vysočiny plné lesů
mnoho lovné zvěře
obývající tamní keře

rodu Dalias
úrodných zemí pás
bohaté koryto Veliké řeky
přinášející obživu již věky

rodu Valerian
mořský břeh do ochrany dán
hejna ryb a hbité lodě
stali se tak pány vodě

vznešení Alikavi
vládci ohně, plamene a lávy

vznešení Saralek
vládci jezer, tůní a řek

vznešení Kalinor
vládci půdy, jeskyní a hor

vznešení Malietru
vládci mráků, bouří a větru

čtyři silná pokolení lidí
čtyři prastaré vznešených
každý svůj díl si klidí
každý hledí zásad svých
všichni skrze jednu bránu
slíbí věrnost pánu

tak ve starém písmu stojí
pokud jeden na ostatní brojí
jeho trvze neustojí
jak se proti němu spojí

dnes každý postaví se zády
nad způsoby staré vlády
vždyť spokojen je lid
jež dal zbraním klid

dnes ni panovníka není třeba
tak jak tomu bylo dřív
neb každý má svůj kus chleba
masa plný chlív
již neoslní bitevní pole odlesk hřív

pryč jsou časy velkých řeží
kdo neviděl neuvěří

Taková to tedy říše
ve své celé píše

hole, dýky ostrá kopí
šipy co jako déšťěm kropí
železní a hrdí
konají jak tvrdí

kouzelníci meče
muži silných paží
když krev z ostří steče
každý z nich se snaží

mohutných koní plémě
drsné, plamenných očí
v pohybu však kluše jemně
než v nezvané se tryskem stočí

neradno začínat spor
s lidmi krajů, řek a hor

oheň, síry pach
vše co hořet může
žár, dým a strach
plamen jako růže

voda, déšť a moře
nesmrtelný věčný tok
prožije si hoře
ten co neudrží krok

údolí, hory, skály
slouží téměř všem
pokud osud dá-li
mužeš ztratit pod nohama zem

mraky, vítr, vánek
mají přívětivý duch
neb nedopřejí spánek
tomu kdo si znepřátelí vzduch

měj obranu řádnou
proti těm jenž elementům vládnou

ale pryč jsou ty doby
prosáklé krvý, šílené zloby

zbroje ztratily svůj lesk
bitevní pláň prázdná jest
umírá každý stár a v srdci stesk
neumře v poli za slávu a čest

byly bitvy, nejsou nyní
až příjde jednou čas
kdy jeden druhého špiní
do rudého úsvitu vstaneš zas
. . . .

_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Sharlon Emir]

Neb válka nebouří teď mraky
mohou dobří lidé v klidu spát
a já bych snad šel taky
kdybych ale nevěděl co má se stát

jak poslední zhasínají svíce
světlo mává nashledanou
dostalo pokyn od měsíce
tak vchází poutník spánku branou

poslední strážný lucernu zhasl
dnes v noci měsíc svítí jasně
zastavil se a žasl
umět psát, začne skládat básně

tma se stínem se snoubí
navštívil mne sen
jak ozvěna do podloubí
rozumnět mu jen

spí poctivý lid i jejich páni
klimbají na vlnách
o čem sní však nemám zdání
nikdy nevkročí za jejich práh

spí i spánek sám
jak ulehl v šeru
unaven a vyčerpán
vzláštní to noc, věru

usnulo štěstí
usnul i hněv
jen sen něco věští
tichý, mystický zpěv

symfonie klidu
zní dnes stejně všem
nedělí dnes bohatství a bídu
nezůstal vzhůru jediný vjem

jeden jediný bdí dnes v noci
šepot do ulic se plíží
jeho je dnes žezlo moci
běda tomu kdo mu cestu skříží

tajemný poutník kápě černé
doprovází ho tma a stíny věrné

on příčinou dnešních snů
jak mrazivý má dech
on soudcem našich dnů
jež pozná nitra všech

zvolna prochází skrze městké hradby
slovo do domů se vkrádá
starý jazyk neznámé skladby
kdo jej slyší zamrazí ho záda

město zavál černý mrak
do poslední střechy
jak když roztáhne nad měsícem vak
mrazem vržou plechy

poutník kráčí dál
s ním hrobový mír
jako by se smál
prohání se chladný vír

pomalá chůze ale jisté kroky
řady domů mijí
jako by tu chodil roky
dlažba hrůzou se svíjí

beze zvuku beze slov
kráčí bránou na hřbitov

. . . .

_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Sharlon Emir]

Mrtví schovaní za starým hradem
zašlých časů hroby
v jámně ložení ladem
pozůstatky naší doby

bez duší těla
bez mysli kosti
by zase žíti směla
by měli všeho dosti

chráněné stromů alejí
pokryté keři, trávou
cáry těl se válejí
čekají na chvíli pravou

jak stín blížil se ku plotu
za umrlého klidu
jak na protest životu
dal pokyn čekajícímu lidu

lidu temna
lidu hrůzy
popjevuje zjemna
starých jazyků můzy

proniká teď melodie
o smutku a síle
k moci co v podzemí hnije
nastala teď její chvíle

bortí se hroby
třese se zem
řiše dávné doby
pohleď zde jsem !

není slov a není vět
jež popsali by jejich svět

vstávají po dlouhém spaní
hrabou se ven pahýly a hnáty
jak když vidí úsvit ranní
jak když tělo sváže dráty

grymasy bezedné a bledé
znetvořené obličeje
to jen smrt krajem jede
sípavě se směje

hlavy ožrané i sťaté
to zrcadlo strachu
těm nic není svaté
kliď se stranou brachu

šeptají si starou řečí
chrapot a syčení
rozhodně jen zkázu svědší
jak slovo na čin promění

otcové otců
dědové dědů
lezou z kamených kotců
zasít vlnu nových bědů

svíti ve tmě bledé oči
zapomenuté tváře
v mrazu zbytky masa smočí
měsíční je stříbří záře

co věky za své vzali
co je světem svět
nenávist teď v srdci pálí
jsou tu všichni zpět

otroci moci
bohadí i chudí
klaní se teď noci
předky ze sna budí

údiv, strach a hrůza
jak z hrobů vstává lůza
lítost, smutek, zášť
jak smrt roztáhla plášť

zločinci a vrazi
podvodníci, lháři
z popela teď razí
s maskami na tváři

armády starým králům věrné
rovnají své husté šiky
oči rudé pláště černé
stále ostré meče, dýky

vstává ze svých sarkofágů
třináct dvorních mágů
vědomosti generací
do jedné teď všechny vrací

krutá stará pokolení
povstanou a všechno změní

ze stovek tisíce
dočkali se nové šance
je jich dost a bude více
toť výsledek umrlého tance

poutník davy prochází
pohledem vše měří
i nemrtvé zamrazí
jak stín mlhy čeří

tu ustal divý obraz zkázy
k hrobce králů obrací své zraky
lidu dost, však vládce stále schází
co nevidět procitne v noc taky

vítr ticho protíná
již cítí věků sílu
spadla naděj do klýna
přistoupiv poutník k dílu

krouží černá vrána
chorál do morku mrazí
otvíra se mausolea brána
někdo ven si cestu razí

zaduněly težké dveře, otřásla se brána
vznešenou podívanou skýtá
včele on sám, vládce večera i rána
klečí dav, svého pána vítá

první, jediný a pravý král
za ním zástupy jeho synů
procesí ubírá se dál
vzadu ti jež nesou vinu

kráčí celý průvod
k poutníkovi v kápi
znáti jenom důvod
nevědosmost trápí

temný již na cestě čeká
průvod pozvolna se blíží
už zdáli jakoby králi smeká
za chvíli si cestu zkříží

stojí tu před sebou nyní
nemrtví lid z pokleku se zvedá
snad dozvýme se co tu činí
proč žíjcím bude odeninějška běda

i ozval se poutník hlasem
zapomenutým lidmi i časem

"Pozdrav prvnímu a jedinému králi
jež bránil zemi svou dobívaje cizí
Čest tomu jež učiní tak znovu osud dá-li
Pomstu tomu jehož plémě mizí!"

"Spojenectví ukováno před dávnými lety
nyní spojí naše světy."

"Nerozvážný nepřítel
zdá se zřejmně zapomněl"
"Na odvěké spojenectví mocí
podepsané dnem i nocí!"
"Starší jak základy hradu
jež propadli v bídnou zradu!"

"Posledního následníka prolita je krev
za to daň - na bitevním poli řev !
hodování u zrádcových střev!"

"Toť splátka našeho dluhu
nepřítel v otročím pluhu!"
"Toť poslední pomsta vaší říše!
- poslední náš dluh, či nabídka spíše"

"Jak vidíte pane!"
"Tak se také stane!"
"Co podepsal jste jako prví."
"Bude teď stvrzeno krví"

ukloniv se i posmrti vzenešnému králi
celá pokolení věrná kolem něho stáli

zahřměl hluboký a drsný hlas
"Pravda tedy . . nastal čas . . "
"Čeká všechny trest
za tu sprotou lest !"

"Po staletích vlády
otočí se zády !"

"Všichni kdo zde stojí
věrní byli mému rodu.
v mojí říši zradu kojí
nechť krev otráví vodu!"

"Poslední rozluočení se starým věkem
napravit zla vlastních vnuků!
příjměte ho s vděkem
a k dílu dejte ruku !"

"V před do bitevní vřavy!
jak za starého času
tněte ruce, hlavy!
nechť poznají smrti krásu"

"V před mé věrné legie
do rudého rána
ke zrádcům se probije
ať má co do zobáku vrána"

"Palte čtvrťte zrádce
opoměli vládce!"

"Však máme moc
jen tuto noc."
"Jak ráno nastaví nám štít
navěky musíme jít
proto jako nikdy musíme se bít !"

"Chci zbírku jejich duší!
a srdce jež stále buší!
hlavy jejich žen!
a vyřiďte všem!
že prokleta je tato zem!"

"Teď jděte a konejte mou vůli
z krve řeku, těla v kůly !"

rozléhá se ostrý řev
vládů příjmá krutý hněv
nemrtvá garda na pochod se dává
jde nastolit stará práva

poutník zmizel v dým
a věčný spánek s ním

probouzí se městské hlídky
do strachu a hrůzi
nedobré teď jejich vídky
jak chrčí zdáli shnilé můzi

ulice plny přízraků a duchů
staří vladci oddíli své vedou
vřískot drtí sílu sluchu
hrůzný pohled na změt šedou

byď již celé město vzhůru
uztrnulé čeká
procitli však v noční můru
okna bělí mlhy deka

slyší lomcování dveří
škrábání a skřeky
své domovy střeží
před starými věky

marně zavřené okenice
marně dveře na petlice
jen o trošku strachu více
než zhasne poslední svíce

schovávají matky děti svoje
muži vchody hlídají
snad ušetří je mrtvé voje
když se smrti vydají

zoufalství a smutek
beznaděj a vztek
poslední to skutek
co zmůže sám rek

zpodprahu line se hnisu pach
už jsou tu a jsou jich hordy
na srdce teď buší strach
dlouhé a ukrutné mordy

rozlítlo se dveří bití
poslední svobodný nádech
už jen oči ve tmě svítí
pařáty zaryté v zádech

figury umrlé a bledé
poslové teroru a moru
chuť po krvi vpřed je vede
prohledají každou noru

dítě zírá na ta jatka
krev po tváři mu ztéká
kam ztratila se matka?
neschová ho přehozená deka

jazyky rozekláté
krví nasicená hlína
ruce, hlavy sťaté
rudé jako sklenka vína

ožírají zbylé kosti
cáry masa kolem hází
takový to přišli hosti!
a k dalším si cestu razí

louže a potůčky rudé
srocují se v jeden tok
jen prázdná skořábka zbude
jak pohltí je nitro stok

zoufale zaniká křik
"Sformujte obraný šik!"
již padají rány
na mohutné hradu brány

starých králů doprovody
stoupají paláce schody
marně prší do tmy šípů deště
pevně sevřeli se kleště

zbylí muži na cimbuří
poslední to živé duše
bějdují a zuří
zahazují kuše

jak mířená střela
co vzduch kolem víří
vrhají dolů svoje těla
poslední padli rytíři

rozlítnuv se dveře mědi
král s rodinou dovnitř vchází
po chodbách paláce hledí
ikony své zrakem mrazí

kráčí k trůním sálům
jež stavěli jeho ratolesti
místo náležící králům
závěsi si cestu klestí

v místnosti kruhové
na sto mečů dlouhé
stojí poslední druhové
spíš jen trosky pouhé

čtyři z pánů lidí
smrt svoji už vidí
čtyři vznešení staří
netknutě se tváří

nejjasnější dovorní mág a alchmista
ten jediný tuší co se chystá

posledních pět žijících duší
na poplach jim srdce buší
čtyři vznešené dámy
za elementy vdány

vidí starého krále
však stojí vzpupně dále

ani slovo neuteklo
jak kráčil ztěžka v trůn
vznešných pokolení na znamení kleklo
pán navštívil svůj dům

uveleben v kamené křeslo
jež jeho jméno neslo
proklál pohledem ty bídné zrádce
zapomněli kdo je země vládce

pod zrakem ohňe planou
zároveň tak ledy tají
neví nikdo v chvíli danou
není těch jež krále znají

pánu rodu Eratory
vyhrotili v hlavě spory
celé tělo hrůzou tvrdlo
raději sám podřízl si hrdlo

pánu rodu Radiesu
zželelo se hor a lesů
chtěl snad odprositi krále
bezeslova roztrhán byl v sále

pánu rodu Dalias
nezbylo nic jak udiveně žas
zoufalý a bledý zjev
jak řinula se z něho krev

pánu rodu Valerian
dluh poslední byl dán
žárem vzplála jeho zbroj
trýznivý a marný boj

láhev na dláždění padla
rozbila se v střep
poslední rostlina zvadla
mágův zastavil se tep
vybral radši sladkost jedu
než mučení a bědu

zbyl král a jeho pokolení
čtyři živlů poručnice
mrtvoli co věky změní
a zhasínající svíce

k vznešeným pronesl pak vládce větu
"Ti náleželi mně, vy však patříte světu."

vznešení opustili trůní sál
pohasla poslední svíce
započal podivný bál
za svitu měsíce

oděny bledé paní ve stříbrný šat
lehčí než života vlas
blištivý oděv spony spjat
odlesk, záře, jas

tančí, opevují krásu
dávno zašlích časů

rozestoupiv zástup králů
někdo ze zadu se dere v před
již stojí uprostřed sálu
tváře bledé, oči led

i shledal král nejmladšího vnuka
osudem zapuzené dítě
chlapce jež si prožil muka
muže jež upadl v osudu sítě

"Pohleď synu mích synů
toť tvé činy, však neseš i vinu ?"
"Je to snad jen zrada shod
že vymřel můj rod?"

"V krvi pluje celé město
však ztrestali jsme zvůli?
bude čisté chlebu těsto
když rozříznu ho v půli ?"

"Jsi posledním mého plémě
můj odkaz v tento svět
navěky zde přiváže tě země
zde nedopočítáš již let"

Povolně a přímě
přijal toto břímě
není nic a není ničí
věčnost v čase stožár tyčí

zvedají se mlhy bílé
krví nasicené mraky
vzácná klidu chvíle
vykoupení znaky

stoupají vysoko a výše
opony nevědomosti
jako mraky spíše
všeho po cestě se zhostí

zavynuly i nejvyšší vež
klid ruší jen jemný zpěv
zahaleny domy, hradby též
zhalen je mord i hněv

tu přichází ráno
sílu dne nastoliti hledí
od noci mu dáno
protíná se mocnou šedí

paprsky nožem mlhy krájí
světlo po stínu se sbíhá
jako děje starých bají
odeznívá věků tíha

zpěv zaniká a mizí
spolu s ním i hlasy ryzí

jitro otevřelo oči
procitlo a budí den
kolem mlhy pohled točí
co to má být jen ?

rozehnalo mlhy mraky
nechápavě zírá
slunce nerozumí taky
zůstala jen holá díra

kde dřív stály města domy
teď jen prázné pláně
místa zastíněné stromy
pusté suché stráně

hlavní město staré říše
zmizelo a není
či možná rozplynulo spíše
krajina pod mlhou se mění

zmizel král i jeho lid
odvlečen mlhou jak zahnal je svit

však kde dřív stála hlavní tvrz
prosvícená září skrz
stojí jeden hrob
pozůstatek dávných dob
v noci prý obchází jej duch
a pokud nastavíte sluch
dovane k vám vítr času
utržky z jeho hlasu

šeptá dávne básně
jak smutně tak krásně
o světle a stínu
v neurčitém rýmu
o životu a smrti
jež oba lidstvo škrtí


A ptáte se jak to vím ?
Naslouchal jsem, byl jsem s ním!

Příběhů, legend na tisíce
ne- li možná ještě více
ve dne jako věčný spáč
v noci pláně bloudí
nečeká vždy´t nemá nač
netrestá, nesoudí
. . . . .

_________________

Smrt je jediná životní jistota!

[Leny-m]

*polk*
_________________
Leny-m